Protože poslední dobou se velmi často debatuje kolem týmové strategie Mercedesu stejně jako o možnosti pilotů volit si vlastní strategii, ani David Marshall Coulthard nezůstává pozadu. S ohledem na fakt, že sám zažil v týmu McLaren podobnou situaci, kdy byl upřednostňován Mika Häkkinen, má k dané problematice co říci.
Podle jeho názoru odvádí Mercedes z hlediska týmových výsledků to nejlepší, strategie je podřízena maximální efektivitě, snižující riziko vzájemného kontaktu mezi oběma piloty. V rámci určitých parametrů tak mají piloti možnost závodit, leč kamenem úrazu je právě onen rámec.
Ten totiž pro okolní svět znamená, že se snaha Mercedesu v první řadě zaměřuje na zdolání soupeřů, před nimiž však až na řídké výjimky má dostatečný náskok. Proto předem daná strategie působí - a skutečně je - pro většinu diváků jako nudná.
Tím se otevírá otázka už několikrát naznačená - nyní, když jsou všechny trofeje pod střechou a zajištěno je i druhé místo v šampionátu pro Rosberga, dostanou piloti v Abú Zabí volnou ruku a nebudou muset brát ohledy na své závodní inženýry?
Bylo by to i v zájmu Mercedesu, jehož dominantní výkony snižují tolik potřebnou atraktivitu F1. Piloti by se mohli rozhodnout pro vlastní strategii, s jediným pravidlem - vyloučit vzájemné ohrožení - a pak by mohli jet "na vlastní triko", bez omezujících či nařizujících pokynů z boxů.
Tím budou muset převzít odpovědnost za vlastní rozhodnutí, s rizikem, že konkrétního pilota porazí nejen týmový kolega, ale třeba někdo z konkurence. Budou se muset případně zodpovídat z pochybení, ale také budou moci argumentovat: "Prohráli jsme kvůli mé volbě, jsem si toho vědom, ale v podstatě už to bylo jedno, udělali jsme představení pro fanoušky, aby jim závod přišel dramatičtější." Coulthard nevidí jediný důvod, proč by to právě takhle nemohlo být.
Proč to tedy dělají?
Čtyřiačtyřicetiletý rodák z Twynholmu zkouší také vysvětlit, proč Mercedes jde právě tou cestou, která je mnoha příznivcům F1 proti srsti. Tým má dva piloty na špičkové a ve své podstatě téměř stejné úrovni. Takové jsou i jejich smlouvy, mají své závazky vůči týmu a značce. Je ještě dost dalších aspektů, které jim neumožňují jednoduše jít cestou sebeurčení. Na to je dnes F1 příliš drahý špás.
Zájmem Mercedesu je být na špici startovního pole, primárním cílem pak vítězit, v ideálním případě dosáhnout double. A kdo bude v čele a kdo druhý je v tom případě druhotným scénářem. Tato situace se může změnit jen v případě, že do hry vstoupí soupeř z jiného týmu, pak vedení udělá vědomé rozhodnutí a upřednostněn bude pilot s větší šancí v šampionátu uspět.
V otázce strategie mají inženýři Mercedesu nespočet variant na základě simulací, takže před závodem se probírá velké množství strategických variant. Z nich se pak vybere jeden až dva ideální modely pro případ flexibilní úpravy s ohledem na vývoj závodu. Proto není tak jednoduché, jako v případě Hamiltona v Brazílii, prostě požádat o změnu, jenom kvůli jeho pocitu, že je rychlejší, ale ačkoliv jede v těsném závěsu za týmovým kolegou, nemůže jej předjet. Je třeba také brát v úvahu, že Vettel neměl na oba Mercedesy až tak velkou ztrátu, takže by mohl ohrozit hlavní cíl stáje - vyhrát závod.
Tým nadřazen jedinci - tedy téměř výlučně
Pochopitelně existují určité odlišnosti ve strategiích, svázané se specifickým závodem, jde však jen o alternativní případy, které se od sebe liší v jednotlivých stintech. Pak si tu základní volí ten, kdo je momentálně v čele. Rosberg pak ve střední části poněkud ztrácel stintem na tvrdších pneu, ale v závěru na měkkých měl šanci se zase na týmového kolegu dotáhnout. Ovšem ne vždy je taková šance - záleží to na chování pneumatik v daném závodním víkendu.
Není třeba se tu dlouze zmiňovat o "undercutech", tato metoda se používá zejména v soupeření týmů, ovšem někdy mohou častější zastávky vést k domino efektu. Důležité ale je, že Mercedes tuto variantu pro své piloty zapověděl. Vedoucí pilot má privilegium a jeho inženýr volí nejvhodnější zastávku v boxech. Druhý člen týmu pak musí vyčkávat. A opět tu platí eventualita ohrožení týmového vítězství, pak budou zastávky v boxech naplánovany s ohledem na strategii týmu soupeře.
Tohle všechno mají na starosti inženýři Peter Bonnington (Hamilton) a Tony Ross (Rosberg), nad vším pak bdí strategický šéf James Vowles. Coulthard se však ptá, zda v době, kdy už je všechno rozhodnuto, zda také nepředvést něco pro diváky a nechat jednou oba piloty jet podle vlastního rozhodnutí. Byla by to nejspíš zajímavá zkušenost a mohla by leccos do budoucna ovlivnit. Případně remcajícímu Hamiltonovi ukázat, že ne vždy jsou impulsivní požadavky na místě. Ovšem pokud se to nevyzkouší, tak se to nikdo nedozví.