Psal se rok 1975 a vedle brazilské národní formule se měl na trati v Buenos Aires objevit i monopost ryze argentinský nesoucí jméno Berta. Vše bylo připraveno, přihláška podána, pilot Nestor Garcia-Vega dostal startovní číslo 29, ale na trati se nakonec neobjevil ani v tréninku. Důvodem byly technické problémy, které by vydaly na samostatný článek, stručně řečeno po neúspěšných testech neměl šéf týmu Oreste Berta k dispozici jediný motor. Objevila se sice nabídka od jihoamerické konkurence, rovněž debutujícího týmu Copersucar (Fittipaldi), že by mohl motor zapůjčit, ale Berta odmítl a jepičí život jeho stáje skončil dříve, než se pořádně rozběhl.
O jedenáct let později jsme se mohli dočkat týmu, jehož vlajka by měla švédské barvy a dávno před dnešními ženami ve vysokých funkcích mít v čele "šéfku", která pochopitelně nové stáji hodlala propůjčit své jméno. Ovšem Cecilia Ekström přes veškeré velikášské zprávy byla buď natolik nezkušenou, že nezvládla elementární záležitosti s týmem F1 spojené, nebo šlo pouze o jednu velkou mediální bublinu. Fakta byla ale jasná - přes avizovaná spojení s designérem Dave Kellym, šéfem Autodelty ing. Carlem Chittim a několika piloty (Alliot, Ballabio, Baldi) nakonec došlo jen k přesunu plánovaného debutu z Brazílie do místa konání druhého závodu sezóny Grand Prix Španělska, aby vše vyšumělo - nikoli do ticha, protože paní Cecilia a její choť George Paulin vyklidili pole - ovšem s obrovskými dluhy, kvůli nimž se o manželský pár zajímal i Interpol.
Nebyl to ostatně v tomto roce jediný případ - podobně dopadla i prezentace týmu RAM. Na počátku roku 1986 dle slov vedení přežil klinickou smrt díky konsorciu Racing for Australia, v jehož pozadí figuroval pilot nižších formulí Sonny Rajah. Byli nominováni piloti Mike Thackwell a Kenny Acheson, potvrzena účast v úvodním podniku sezóny, ale místo toho přišlo jen lakonické oznámení o jistých, ovšem blíže nespecifikovaných potížích. Později se ukázalo, že ještě před začátkem sezóny odešel od RAM konstruktér Gustav Brunner (k Ferrari) a pak vše spělo rychle k zániku. Ačkoliv šéf stáje John McDonald tvrdil, že jedná s různými subjekty o převzetí týmu a že se zelenobílé vozy téměř jistě objeví v dalším závodě, opak byl pravdou - kapitola RAM se definitivně v F1 uzavřela.
Další příklad není zcela adekvátní s nastálou situací, ale je nanejvýš hodně podobný. V roce 1997 nahlásil velký návrat Eric Broadley se svou druhdy známou značkou Lola. Tým za podpory známého finančního koncernu MasterCard přijel s velkou pompou do Austrálie, aby tu dvojice pilotů Sospiri - Rosset zajela časy pět, resp. sedm sekund pod kvalifikačním limitem. Místo dalšího progresu nastala velká ostuda, protože po tomto fiasku všechny zúčastněné strany další snahu o účast v F1 vzdaly. Velká šance tedy neměla dlouhého trvání.
Mohli bychom tu zmínit i některé další případy, ať by šlo o nepovedený Connew či Kauhsen, jejichž skutečná existence se rovněž počítá na měsíce, ale ty se většinou do světa F1 vlomily až v průběhu sezóny. Situaci Manoru ale dobře připomíná ještě jeden tým - a sice na stránkách F1News zmapované Minardi. Těsně před započetím sezóny 2001 tým přezval Paul Stoddart a měl na přípravu necelých šest týdnů, testovací program představoval pouhých 30 kol. Přesto se podařilo v Austrálii nejen odtrénovat, ale i odjet závod - ačkoliv Marques v něm skončil už po třetím kole, druhý pilot stáje, dnešní dvojnásobný mistr světa Fernando Alonso, dovedl svůj nezralý vůz do cíle na 12. místě.
Nám nezbývá, než si přát, aby se slova Johna Bootha naplnila a tým Manor nebyl jen krátkou nadějí, že ve startovním poli uvidíme alespoň dvacítku pilotů.