"Vždy jsem chtěl být designérem závodních aut, už od věku, kdy mi bylo zhruba 10 let. Když jsem vystudoval, napsal jsem všem týmům, na které jsem sehnal adresu - to byla 80. léta, dlouho před Internetem," vzpomíná Newey.
"Většina z nich neodepsala a ti, kteří to udělali, napsali z povinnosti: 'Bereme pouze lidi se zkušenostmi.' Nevěděl jsem, co dělat. Pak mi jeden večer zavolal Harvey Postlethwaite a zeptal se mě, zda bych mohl přijet na interview k týmu Fittipaldi F1," pokračuje technický ředitel Red Bullu.
A jak vypadal přijímací pohovor? "Neměl jsem auto, takže jsem do Readingu přijel na motorce a na recepci jsem seděl v kožených kalhotách. Harvey přišel, jednou se na mě podíval a řekl: 'Á, ty máš očividně motorku. Co máš za stroj?' Odpověděl jsem mu, že Ducati 900SS. On říkal, že měl Moto Guzzi Le Mans.
Když se zeptal, jestli by se mohl na mé motorce svézt, tak jsem mu řekl, ať si ji vyzkouší. Byla hlučná, mohli jste ho slyšet, jak projíždí po areálu. Když se vrátil o 10 min později s širokým úsměvem na tváři, zeptal se: 'Kdy můžeš začít?' To bylo interview! Kdysi to bylo úplně jiné než dnes," vypráví Newey.
Adrian Newey zkoumá vůz konkurence (foto: Red Bull Racing)
"Nastoupil jsem jako pomocný aerodynamik, z čehož se také vyklubal vedoucí aerodynamik - taková tehdy byla velikost aerodynamického týmu. Moc jsem se toho naučil. Vzpomínám si na konec svého prvního měsíce, kde jsem dostal výplatní lístek a pomyslel jsem si: 'Nemám ponětí o tom, co dělám. Celý den tady čmárám a oni mě za to platí. Tohle je fantastické," dodává Newey.
U Fittipaldi vydržel rok a půl, tým pak přišel o sponzory a Adrian se v průběhu roku 1981 přesunul do F2, kde v týmu March Petera Macintoshe dělal o víkendu závodního inženýra a přes týden designéra.