Odešel pilot, jehož provázely opakované návraty - Patrick Tambay

Patrick Tambay pózuje u vozu značky, na níž dosáhl svých dvou vítězství v F1 | foto: Scuderia Ferrari

Do F1 vstupoval jako velká naděje a budoucí adept na titul mistra světa. Místo toho se však jeho kariéra rozmělnila do neúspěchů, aby se později našel alespoň v dalším legendárním podniku - i když ani tam vavříny nesklízel.

Celý svět ho znal jako Patricka, ale u Francouzů to s křestními jmény bývá zábavné - kmotrů je více než dost a díky tomu lze dávat fanouškům F1 roztomilé quizzy (čili kvízy). Věděli jste, že pilot, jemuž věnujeme dnešní článek, se honosil plným jménem Daniel Patrick Charles Maurice Nasri Tambay?

Přes "školní" a nižší formule získával rodilý Pařížan (* 25. 6. 1949) první zkušenosti, ale podobně jako někteří další mohl hájit barvy galského kohouta na rychlých prkénkách a sněhu - jenže přišla nepříjemná nehoda a po ní už pro Patricka existoval pouze motorsport. Záhy se blýskl v F2, kde na Marchu dokázal získat titul vicemistra a dostal se do hledáčku Kena Tyrrella; dokonce měl šanci vyzkoušet si vůz bývalého dřevaře, jenže pro Grand Prix USA ve Watkins Glen "strýček" Ken zvolil Tambayova krajana Michela Leclère. Patrick se nenechal otrávit - v následujícím roce si udržel solidní výkonnost a už na voze Martini obsadil třetí příčku. Základ pro F1 byl položen.

Začátek nadvakrát
Tambay upoutal pozornost motoristického nadšence Teddy Yipa především zralým výkonem na podniku ve St. Jovie, kde nahradil zlomeninou handicapovaného Briana Redmana. Francouz se chystal ke své velké premiéře v domácím závodě v Dijonu 1977. Jenže Ensign, jenž měla Yipova stáj od Morrise Nunna dostat, nebyl připraven a Clay Regazzoni odmítl poskytnout týmu Theodore náhradní vůz. Nakonec došlo k rychlé dohodě s Johnem Surteesem, jenž byl nespokojený s Australanem Perkinsem, ale Tambay svou první šanci nezvládl - kvalifikační limit pro něj byl nezdolatelný.

Clay Regazzoni tak trochu zkřížil Tambayův vstup do F1 | foto: Williams F1 Team

O dva týdny později už měl k dispozici vlastní vůz a ve svém druhém závodě už dokázal bodovat. Největší show si připravil do holandského Zandvoortu: v samotném závěru obhajoval třetí místo, ale v posledním kolem mu došlo palivo. Další dva bodované výsledky vzbudily pozornost Teddy Mayera a Patrick se mohl těšit z nabídky McLarenu, kde končil Jochen Mass - Francouz získal místo vedle Jamese Hunta v podobě dvouletého kontraktu.

Hned v prvním závodě přivezl Patrick další bod, ale už v druhém se dostal do křížku s Jamesem Huntem - svérázný Brit ho obvinil, že mu neuhnul z cesty  a odstoupil s tím, že za ním jezdit nebude. A oheň byl na střeše. Anglicko-francouzská dvojice si nesedla, navíc vývoj vozu stagnoval a výsledkem byl poměrně citelný pád v Poháru konstruktérů. Tambay navíc rozčílil Meyera, protože při závodě F2 v Pau mu spustil hasicí přístroj a způsobil záněty na nohou. Nezhojily se včas a Patrick musel vynechat GP Belgie - od té chvíle se vztah pilota a šéfa týmu stal téměř ledovým. Jestli Tambay čekal, že to bude v další sezóně lepší, se zlou se potázal. Sm Johnem Watsonem si sice rozuměl lépe, ale výsledky na trati byly bídné: dokonce musel v Belgii a Monacu přetrpět skutečnost, že se nedokázal kvalifikovat. "Nemá to cenu," stroze odvětil na otázku, jak by zhodnotil formu svého týmu. Nejlepšími výsledky byla tři desátá místa a jak se zdálo, i konec jedné kariéry, což potvrdila sezóna 1980 - Patrick ve startovním poli chyběl.

Z louže na vrchol
Když se pro ročník 1981 spojil opět s Teddy Yipem, vypadalo to jako z nouze ctnost. Jenže Tambay hned v prvním závodě přivezl odepisovanému týmu bod, i proto po něm po odstoupení nedoléčeného Jean-Pierre Jabouillea sáhl tým Ligier. Přišlo však další těžké rozčarování: zatímco Jacques Laffite bojoval do konce sezóny i titul, Patrick se nezmohl na jediné bodované umístění. Mohlo někoho překvapit, že z F1 opět vypadl a zdálo se, že tentokrát je konec definitivní?

Ročník 1983 byl pro Francouze nejúspěšnější sezónou v F1 | foto: Scuderia Ferrari

Ne nadarmo se říká, že štěstí jednoho roste ze smůly druhého. Tragické události v týmu Ferrari poskytly Tambayovi nečekanou šanci - uprostřed sezóny byl jediným zkušenějším pilotem bez závazků. Po pomalejším rozjezdu se posunul konečně na stupně vítězů a v Grand Prix NSR, kde se fatálně zranil Didier Pironi, nakonec Patrick zvítězil. Další rok se Ferrari vezlo na velké vlně, Tambay vyhrál velmi prestižní Grand Prix San Marina, navíc posílil euforii tifosi, protože tu zvítězil s číslem 27, v čemž byla po loňském závodě jistá symbolika . Až do předposlední GP Evropy na Brands Hatch usiloval Tambay o titul, ale neúspěšně, přispěl aspoň k zisku Poháru konstruktérů. Neuhájil však své místo ve Scuderii Ferrari a musel ustoupit rostoucí formě Michele Alboreta. 

Trpké loučení
Další dvě sezóny v barvách Renaultu byly obrovským zklamáním, francouzský tým jakoby po prohraném titulu v roce 1983 ztratil o F1 zájem a Tambay s Warwickem (s nímž si mimochodem padl do oka mnohem lépe než s Huntem) možná doufali v další úspěchy, ale zejména Patrick v celkové klasifikaci citelně klesl. Ročník 1985 byl pro Renault nadlouho poslední v F1, ale Tambay si ještě prodloužil svou existenci pilota v královské kategorii působením v týmu Team Beatrice Haas, kde se sice setkal se zvučnými jmény (Ross Brawn, Adrian Newey či Alan Jones), ale bez výsledkového dopadu. Vůz nebyl špatný, ale nespolehlivý - jediné body vyjel Tambay v Rakousku, pak už mohl svou kariéru podtrhnout a sečíst...

Po deseti letech měl Patrick šanci ještě jednou do F1 nahlédnout díky svému podílu v týmu DAMS, jenže složité právní a majetkové záležitosti nakonec vůbec nedovolily, aby se vůz této značky po testech a prezentacích na tratích objevil (více v publikaci Formule 1: Ztracené naděje). 

Patrick Tambay se nedokázal se světem rychlých kol nikdy nadobro rozloučit | foto: Scuderia Ferrari

Od Le Mans po rallye
Patrick se čtyřikrát objevil i v prestižních 24 heures Le Mans, ovšem od první do poslední účasti uteklo třináct let (1976-1989). Poslední start na Jaguaru XJR-9LM v barvách týmu Silk Cut Toma Walkinshawa společně s Janem Lammersem a Andrewem Gilbert-Scottem proměnil v celkově čtvrté místo. Výrazně se zapsal i do historie slavné Rallye Paris-Dakar, kde v ročnících 1988 a 1989 získal třetí místa, ale jenom kvůli velkým problémům v první polovině rallye. Kdyby se braly výsledky jen za druhou polovinu, bezkonkurenčně by vyhrál.

Po skončení svých aktivit v motoristickém sportu pracoval jako televizní komentátor a vedl k prvním závodním krokům syna Adriena. Málokdo věděl, že byl kmotrem mistra světa 1997 Jacquese Villeneuva. Několik posledních let se potýkal s Parkinsonovou chorobou, jíž v neděli 4. prosince 2022 podlehl, jak s odkazem na rodinu bývalého pilota potvrdila agentura AFP. Ke kondolencím se připojil i tým Ferrari a označil Patricka za hvězdu 80. let.

Doporučit článek

Diskuze:

Počet příspěvků: 6 Přidejte vlastní názor…

Další zprávy