Naším cílem není honba za senzací, nýbrž připomenutí skutečnosti, že v Monte Carlu tradice tak trochu posunula někdy až hysterickou snahu o bezpečnost do pozadí a vtiskla městské trati zvláštní punc. Nehody sem prostě patří, protože tady je sebemenší chybička trestána bez možnosti na opravu.
1955 – Alberto Ascari
Dvojnásobný mistr světa byl prvním ze dvou pilotů, kteří „dovezli“ svůj monopost až do vod přístavu. Ambiciózní Alberto na nadějné, ale často trucující Lancii D50 nezkrotil vůz po výjezdu z tunelu, hovořilo se o oslnění sluncem, každopádně se saltem přenesl do vod přístavu, v čemž mu nezabránilo ani zábradlí obložené balíky slámy. Naštěstí si pouze zlomil nosní přepážku, což považoval za lapálii a doslova utekl na revers z nemocnice. Jenže čtyři dny po nehodě tragicky havaroval při soukromé jízdě na Monze, takže se dlouho řešilo, zda zdánlivě malé zranění nebylo příčinou zdravotních potíží.
1970 – Jack Brabham
Prohrát závod v posledním kole je kruté, ale v závěrečné zatáčce? Trojnásobný šampion Brabham ve své poslední sezóně měl vítězství v Monaku na dosah, ale v posledním kole dojel na nábřeží dvojici Hulme-Courage. Možná mohl být trpělivější, ale při nájezdu do poslední zatáčky Gazometre zariskoval a pokusil se je zdolat. Unavenější brzdy, lehká nečistota na trati a jiná stopa znamenala přímý náraz do svodidel a Brabham tak přišel o zasloužené vavříny.
1974 – Hans-Joachim Stuck
Syn slavného závodníka jel v Monaku poprvé v roce 1974 a úspěšně se vyhnul postartovnímu karambolu, do něhož bylo zapleteno šest vozů. Jenže už ve třetím kole mohl udělat za debutem v ulicích Monte Carla bilanci. Při sjezdu k Mirabeau mu zavřel cestu James Hunt a německý pilot se blíže seznámil se svodidly – naštěstí bez jakékoli újmy.
1975 – James Hunt
Existuje rčení o řece a nemožnosti do ní dvakráte vstoupit. James Hunt bude asi jiného názoru, protože rok o jeho kolizi se Stuckem zažil prakticky na stejném místě něco podobného – jen s tím rozdílem, že tentokrát byl postiženým on sám. Angličan však prokázal svou impulsivní povahu a kromě konfliktu s pořadatelem odklízejícím jeho hesketh si ještě počkal, až „viník“ Depailler odkrouží celé kolo a poté mu řádně pohrozil pěstí.
1979 – Didier Pironi
Malý Francouz předvedl v Monaku způsob, který později noviny nazvaly „prací buldozeru“. Nejdřív si doslova odklidil z cesty Depaillera a poté se těsně dotáhl na Laudu, jehož brabham nebyl v ideální formě a vozy za sebou značně brzdil. Didier se rozhodl v Mirabeau dvojnásobného mistra „utáhnout na brzdy“, ale místo toho skončil za jeho krkem. Lauda poté pronesl svůj výrok, že „… Francouzi se snad učí předjíždět vzduchem“.
1980 – Derek Daly
Opět Tyrrell, ale tentokrát v rukou Ira Dereka Dalyho. „Byl jsem příliš rychlý“, znělo jeho jediné konstatování k hromadné nehodě v Saint Dévote, na které doplatili kromě něj ještě Jarier, Prost a Giacomelli. V tomto směru si ještě dost dalších pilotů mohlo gratulovat, že projeli kritickým místem bez újmy.
1982 – Alain Prost
Do cíle chyběla necelá tři kola a na trať se začal snášet lehký deštík. Neohroženě vedoucí Alain Prost se vyřítil z tunelu na nábřeží (tenkrát ještě šikana vypadala podstatně jinak) a jeho Renault se vzápětí změnil v kulečníkovou kouli. Francouzi se po závodě hodně zlobili na jeho vedení, že Grand Prix neukončilo o chvíli dříve (video horší kvality, nehoda kolem 9:45).
1985 – Nelson Piquet
Stačila chvilka nepozornosti a dva kohouti, kterým to v této sezóně příliš nejezdilo, předvedli ohnivou show za asistence snopu jisker. Tím, kdo stiskl tlačítko zkázy, byl Nelson Piquet, jehož brzdný manévr byl více než optimistický. Pak už to šlo ráz na ráz – náraz do Patreseho alfy, dvojí pirueta a práce pro odklízecí četu.
1986 – Patrick Tambay
Že lze s Formulí 1 absolvovat i salta podobná akrobatickému lyžování předvedl v Mirabeau Patrick Tambay. Jeho Haas-Lole ovšem notně pomohl Martin Brundle, kterému asi jeho karambol z loňského roku nestačil. Naštěstí pro všechny přítomné nedošlo k žádnému vážnému zranění.
1988 - Philippe Alliot
Předjíždění v Monaku je vždy záležitostí značně choulostivou a zejména zdolávání opozdilců o jedno či více kol je značně problematické. Mezi dva piloty v jednom kole, Alliota a Capelliho, se takto vklínil Riccardo Patrese. V Mirabeau se Ital s Francouzem nedohodl, ale Riccardův Williams navzdory kolizi nedoznal vážné úhony, takže mohl pokračovat a ještě dojel šestý.
1991 – Alex Caffi
O obrovském štěstí mohl hovořit Alex Caffi, který si zahrával se životem v sekci zatáček kolem bazénu. Jak je vidět, vůbec se mu nepodařilo zatočit do druhé zatáčky a doslova svůj arrows rozpůlil na dva kusy. Nejenže vůz nevzplanul, ale i pilot se z něj vyhrabal bez následků.
1992 – Ivan Capelli
Stáj Ferrari neprožívala v roce 1992 sezónu z nejlepších a italský pilot „Ivano“ Capelli k tomu přispěl hned několikrát. Vysněný rok ve Scuderii byl pro něj doslova utrpením a nakonec ho ani nedokončil. V Monaku názorně předvedl, jak docela maličká nepozornost stačí ke kuriózní nehodě.
2003 - Jenson Button
Pozdější mistr světa si vybral pro své nelichotivé představení stejné místo, jako před ním třeba Karl Wendlinger v roce 1994 (Rakušan skončil v nemocnici s otokem mozku a de facto jeho kariéra skončila, i když se ještě pokoušel o návrat) nebo Sergio Pérez v roce 2011. Výjezd z tunelu a brzdění před šikanou je jedno z nejkritičtějších míst na monacké trati.
2004 – Michael Schumacher
Pokud budeme chtít vyhledat nějakou opravdu kuriózní nehodu, která rozhodně nebyla nebezpečná, ale znamenala plno zlé krve. Při jízdě za safety carem došlo k incidentu v tunelu mezi M. Schumacherem a Montoyou, jehož výsledkem bylo ulomené levé přední kolo Ferrari a poměrně dramatická mediální dohra po závodě.
2008 - Nico Rosberg
Podobně jako Caffi si počínal v roce 2008 i Nico Rosberg. Pasáž kolem bazénu zvaná S de la Piscine (mimochodem existující od roku 1973) se mu stala osudná při jeho působení v týmu Williams a syn mistra světa se z ní nejspíš dobře poučil, protože v letech 2013-2015 tu třikrát po sobě vyhrál.
2015 – Max Verstappen
Poslední nehodu má jistě většina z fanoušků Formule 1 v čerstvé paměti. Ambiciózní mladík Max Verstappen si takto vyšlápl na Romaina Grosjeana a v roce svého debutu opět rozdmýchal spoustu dohadů o oprávněnosti udělení licence takovému mladíkovi. O necelý rok později se asi leckdo drbal rozpačitě na hlavě…
Každé pravidlo má svoji výjimku, takže zcela na závěr zařazujeme onen jediný případ, kdy se stalo Monako někomu fatálně osudným.
1967 – Lorenzo Bandini
Italský pilot týmu Ferrari drží smutnou výjimku. Na nábřeží před Tabákovou zatáčkou se převrátil a jeho vůz začal hořet. Pořadatelé se ho pokusili převrátit, ale od doutnajících částí se vzňaly i balíky slámy, kterými bylo obloženo zábradlí. Bandini přežil nehodu o 70 hodin, ale jeho popáleniny nedávaly šanci na zázrak. Dlouho se tvrdilo, že pilot byl hnán k nesmyslné honičce týmovými pokyny, ale pozdější záznamy u Ferrari prokázaly, že Bandini jezdil kola před nehodou velmi vyrovnaně, nejspíš byla příčinou nehody jeho únava.
Rozhodně nejde o reprezentativní výběr, spíš ilustrační, který naznačuje, jak těžký chlebíček v Monaku na piloty čeká. Mnozí z vás si jistě vybaví nějaký ten karambol, který v naší nabídce chybí - opravdu to není proto, že bychom o něm nevěděli. Budeme rádi, když si náš výběr projdete a přidáte hlas tomu, který vás něčím zaujal. Případně nám můžete napsat, čím a proč. Budeme vám vděčni.