Tým Franka Williamse jsme opustili v roce 1990, kdy bylo jasné, že se chystá nový útok na vrchol, ze kterého se tým musel spustit podstatně níž, než by si přál. Jasné byly dvě věci: do týmu se po dvouleté přestávce vracel Nigel Mansell a nikdo nepochyboval o tom, že jeho pozice bude neotřesitelná. Proto se poměrně intenzivně spekulovalo, kdo zůstane po jeho boku v nevděčné pozici týmové „dvojky“. Vše zdánlivě nasvědčovalo tomu, že by to mohl být Boutsen, pro nějž hovořily některé zjevné aspekty: v sezóně 1990 se umístil lépe než Patrese a celkově měl u Williamsu v dvouletém období s Italem lepší výsledky (v roce 1989 zaostal za Riccardem jen o tři body, zatímco o rok později mu Belgičan „naložil“ o 11 bodů víc). Do jisté míry tu mohl hrát roli i fakt, že Thierry byl o tři roky mladší než Riccardo, spíš se ale bralo v úvahu, že „veterán“ Patrese ještě bude bažit po úspěchu a odmítne roli „nosiče vody“.
Rok zmařených nadějí
Jak šálivé jsou však dohady a prognózy. Patrese podepsal dvouletou smlouvu, Boutsen zamířil k Ligieru a tím de facto jeho úspěchy v F1 skončily. Patrese však svého staronového kolegu v týmu nepřivítal zrovna s nadšením, i když smlouvu s doložkou o týmovém pořádku podepsal. Asi nesdílel Caesarův názor, že by byl raději v nejposlednější vesnici první, než v Římě druhý.
Jenže to bychom předbíhali. Píše se rok 1991 a Williams vstoupil do sezóny nikoli jako adept na mistrovský titul, ale v duchu roku 1988. Zatímco Senna válcoval soupeře a v prvních čtyřech závodech se mu všichni dívali na záda, Williamsovi hoši měli problém vůbec spatřit cíl. Oba dojeli do cíle jen jednou, byť z toho bylo vždy druhé místo: Patrese v Brazílii a Mansell v Monaku. Bylo také vidět, že v týmu vládne vše možné, jen ne pohoda: hned v prvním závodě došlo v Phoenixu na vyhrocený souboj, který málem skončil odpisem obou vozů. Vztah obou pilotů nebyl tak třaskavý jako nedávná averze Prosta a Senny, ale na klidu týmu rozhodně nepřidala.
Přišla však Grand Prix Kanady a celý svět najednou překvapeně zíral. Williamsům patřila první startovní řada (což se naposledy stalo v Maďarsku 1990) a Mansell od startu vyrazil takovým tempem, že zbytek závodního pole představoval jakousi uctivou stafáž. Pokud se pak hovořilo o smolném roku pro Frankovu stáj, tak podle mnohých se ona černá série začala právě v Montrealu. V posledním kole Mansell v brzdném úseku rutinně přeřadil z pětky na čtyřku, jenže místo toho samočinné řazení zasunulo neutrál a pak už hluk desetiválce Renault za jeho zády ztichl. Dlouho se pak tradovalo, že šlo o chybu britského pilota, který prý díky minutovému náskoku a jist vítězstvím zdravil diváky a přehmátl se. Skutečnost byla taková, že zatímco se dařilo pravidelně zvedat výkon motoru, choulostivým bodem byly právě převodovky, na které si oba piloti stěžovali už od začátku sezóny. Mansell tak v Kanadě musel odstavit svůj vůz ve dvou třetinách posledního kola a trpkým kalíškem pro něj byla skutečnost, že vyhrál jeho někdejší sok Piquet. A že v tomto případě nebyla vina na jeho straně dokazují i Patreseho problémy (chyby při řazení a posléze absence „pětky“), kvůli nimž přišel o druhé místo.
Kdo by čekal, že v Mexiku se Mansell dočká zadostiučinění, opět by se přepočítal. Jisté ale bylo jedno – Williams se náhle posunul do čela startovního pole a McLaren musel troubit na poplach. Na trati pojmenované po bratrech Rodríguezových se rozhořel interní souboj, který vůbec nevypadal na týmový pořádek. Jenže opět to byla smůla provázející Mansella, tomu vyletěla do kritických hodnot teplota oleje a souboj s Partesem musel vzdát. Patnáct kol před cílem ztrácel 16 vteřin, které ve skvělém finiši odmazal, ale nejspíš mu na vítězství chybělo ještě jedno…
Tříštění sil nahrávalo do karet Sennovi, který zoufale čekal na inovovaný agregát od Hondy. Wiliams pak prožil spanilou část sezóny, kdy se konečně dařilo i Mansellovi. Vyhrál ve Francii a od Mexika 1987 opět triumfoval v kokpitu Williamsu, následně pak na domácí půdě – kdo by si nepamatoval onen slavný odvoz Senny po skončení závodu do boxů (novináři to označili za symbolické předání moci) a v Německu. Po tomto závodě se Mansell přiblížil Sennovi na 8 bodů a zdálo se, že má ideálně našlápnuto ke kýženému titulu.
Jenže v Maďarsku dostal Brazilec toužebně očekávaný nový motor a perfektně využil povahy trati k vítězství. Mansellovi nepomohlo ani to, že Williams otevřeně deklaroval týmový pořádek a na konci 44. kola vyslal příkaz Patresemu, aby Brita pustil před sebe. Další rána přišla v Belgii, kde Mansellovi zničehonic zhasl motor – když se pak v depu resetoval program, Renault se spokojeně rozběhl a nevykazoval žádný problém. Tým mohl jen kroutit hlavou a Mansell, který před závodem prohlásil, že když ve Spa odpadne, může na šampionát zapomenout, měl o dalších pár vrásek navíc. Sice vyhrál v Itálii, ale přišlo Portugalsko a další těžká rána. Ve 30. kole zajel vedoucí Nigel do boxů a po odjezdu z boxového stání mu „odešlo“ pravé zadní kolo. Mechanici doběhli k vozu, půjčili si od Lotusu nářadí a napravili svou chybu. Mansell pak dvacet kol vytáčel jedno nejrychlejší kolo za druhým, ale v 52. kole na něj čekala na cílové rovince černá vlajka. Důvod? Práce na voze v boxové „straight line“, tedy v rychlém pruhu, kde se žádné opravy či činnost nesmějí vykonávat.
Bylo jasné, že titul leží mimo Mansellův dosah a přes snadné vítězství ve Španělsku, kde navíc Senna chyboval, bylo v předposledním závodě rozhodnuto. Mansell v Japonsku ve snaze zajistit si nutné vítězství naděje skončil v 10. kole mimo trať. Rok plný hořkosti pak skončil v neregulérních podmínkách na deštěm zalitém Rymill Parku v Adelaïde, kde sice Mansell skončil druhý v předčasně ukončeném závodu, ale místo na stupně vítězů putoval s podezřením na zlomeninu nohy do nemocnice, protože jeho vůz se dostal do nepříjemného kontaktu s ochrannou zdí…
Sezóna se tedy vydařila do jisté míry. Williams sice stáhl náskok Ferrari a McLarenu, Mansell se stal vyrovnaným soupeřem Senny, ale bohužel pro tým příliš pozdě - vlastně pořád jenom dotahoval a ve chvíli, kdy mohl vyrovnat bodový stav sezóny, McLaren opět udělal krůček vpřed. Navzdory zlepšenému výkonu se tým nedočkal ani jedné trofeje - stejně jako Senna v šampionátu jednotlivců dominoval McLaren v Poháru konstruktérů.
Rok nadvlády
Všeobecně se čekalo, že další neúspěch Mansella definitivně odradí od pokračování v F1, ale už po Japonsku a prohraném titulu Nigel dal najevo, že v příštím roce bude hájit barvy Williamsu i nadále. Na rozdíl od roku 1991 pak ročník následující byl možná až příliš nudný. Mansell sbíral jedno pole-position za druhým, vyhrával závody, prostě dominoval – minimálně po dvě třetiny šampionátu. A dokázal si svůj vysněný titul zajistit opravdu hodně brzo – už v Grand Prix Maďarska mohl slavit, a to do konce sezóny chybělo ještě pět závodů. Brit nasbíral toho roku 108 bodů (a přiznejme, že v závěru šampionátu poněkud polevil, i když ne vždy vlastním přičiněním) a to se téměř rovnalo součtu bodového zisku druhého a třetího v konečném hodnocení – Patrese 56 bodů, Schumacher 53 bodů.
Přesto přišly některé kritické momenty, ale neměly zásadní vliv. První nastal v Monaku, kde Nigel opět neohroženě vedl, ale osm kol před cílem ho zdržel defekt pneumatiky. Přestože předvedl skvělý finiš a poslední tři kola útočil na Sennu snad v každé zatáčce, musel se spokojit s druhým místem. O závod později si to ti dva rozdali kolo na kolo v šikaně před cílovou rovinkou a výsledkem bylo Mansellovi „vyskákání“ z trati a konec. Nigel byl o vině jednoznačně přesvědčen. Zůstal ve svém voze až do té doby, než se kolem něj znovu prohnalo startovní pole, zahrozil Sennovi pěstí a pak zamířil na ředitelství závodu podat protest proti úmyslnému blokování Senny vůči jeho osobě. Patrese si zase chvíli hrůzy vybral v Portugalsku, kdy spíš kvůli jeho chybě předvedl let vzduchem po nárazu na zadní kolo Bergerova McLarenu. A na závěr – v Austrálii, kdy už bylo jasné, že se Mansell s F1 loučí, zkazil jeho farewell party Senna, který najel do zádě jeho Williamsu a oba tak vyřadil ze závodu.
Už od Maďarska to ale v zákulisí Williamsu vřelo. Mansell byl nepříjemně překvapen, když se dozvěděl o náhlém odchodu obchodního ředitele stáje Sheridana Thynna. Bylo jasné, že situace je všechno možné, jenom ne optimální, Brit se přes časný zisk titulu pustil do nelichotivého rozboru technických nedostatků - které však nešlo pominout. Na výkonech se to neprojevilo, ale mediální humbuk narůstal a rojily se dohady od seriózních až po naprosto nesmyslné.
Přišel, viděl, zvítězil… a odešel
Svou roli v následných událostech sehrál Senna. Brazilec vycítil potenciál Williamsu a intenzivně usiloval o jeho kokpit a způsobil následnou řetězovou reakci. Oznámil totiž, že by u Williamsu jezdil klidně zadarmo. Na Mansella pak byl vyvíjen nátlak, aby se platově uskrovnil. Mansell roztrpčeně reagoval, že je neslýchané, aby jako šampion musel utahovat opasek. Vše vyvrcholilo 13. září 1992 na improvizované tiskové konferenci půl hodiny před závodem. Mansell oznámil v poměrně obsáhlém prohlášení odchod od týmu, z něhož jednoznačně vyplývalo rozladění nad situací, třebaže volil velice diplomatický tón a zazněla i slova díků na adresu týmu. Následovalo značně vypjaté období, kdy se sepisovaly petice za setrvání Nigela v týmu, pohrůžky sponzorů, že mají zájem na Mansellovi a bez něj tým podporovat nebudou. Mansellova kniha nesoucí s ohledem na situaci poněkud ironický titul Mansell and Williams vycházela až po GP Itálie a získala tím zvláštní nádech.
Jenže neuspěl ani Senna – Williams nakonec zvolil zbrusu novou týmovou dvojici: po roční pauze se do F1 díky němu vrátil Alain Prost a po jeho boku usedl do kokpitu syn dvojnásobného mistra světa Damon Hill. Williams se kromě jiného dotkl i skutečnosti, že v týmu právě kvůli Mansellovi nepanovala nejlepší nálada: "Všichni chceme ukázat, že jsme ve svém oboru nejlepší, ale na druhou stranu Mansellova kritika naší techniky ke konci sezóny neměla v Didcotu dobrý ohlas. Ženeme se za nejlepší a nejvyspělejší technikou a tím pádem hraje jezdec menší roli. Nemusíme za něj dávat 20 milionů dolarů!" tvrdil Frank.
Za kolik Williams získal Prosta, to se úzkostlivě tajilo, rozhodně se však čekalo, že s ním bude tým jednoznačným favoritem, zvláště když ve své pýše raněný Senna avizoval roční pauzu (nakonec se objevil těsně před prvním závodem s odhodláním pokračovat, čímž značně zkomplikoval situaci Häkkinenovi, který tak přišel o téměř celou sezónu) a McLaren přišel o silného spojence - Honda se z F1 stáhla. Ale až do Grand Prix Monaka to byl právě Senna, kdo byl Prostovi vyrovnaným soupeřem. Francouz měl i trochu smůly, když ho v deštivé GP Brazílie sestřelil z vedoucí pozice v neovladatelném voze letící Christian Fittipaldi. Od kanadské Grand Prix ale Williams zasadil soupeřům drtivé k.o. v podobě sedmi vítězství za sebou (nejdřív vyhrál čtyři závody Prost, po něm třikrát D. Hill) a bylo rozhodnuto. Prost si po vcelku bezproblémové sezóně připsal čtvrtý titul a překonal právě Sennu, Damon v prvním kompletním ročníku potvrdil své kvality a jen díky poklesu koncentrace přišel v posledních dvou závodech o titul vicemistra – finiš vyšel lépe Sennovi, který ho přeskočil o 4 body.
Rok 1993 byl pro Williamse důležitý hned z několik hledisek. Především díky Prostově zkušenostem a rozvaze obhájil titul, což pro ně mělo nesmírný význam. Navíc se prokázalo, že před sezónou hojná kritika angažmá Damona Hilla se ukázala jako lichá. Setrvání na piedestalu F1 mělo pro Williamse dopady nejen sportovně prestižní, ale i finanční, protože se ukázalo, že tým (přestože spojení Williams-Mansell bylo velmi lukrativní) dokáže udržet svůj vysoký standard. I z toho důvodu byl o britskou stáj obrovský zájem. Sice se opakovala historie: Prost jako čerstvý mistr světa se podruhé (a definitivně) jako pilot s F1 rozloučil, čímž se k Williamsu po šestileté anabázi přesunou Senna. Dalo se tedy čekat, že trojnásobný šampion podporovaný nadějnou týmovou dvojkou budou opět ovládat šampionát.
Příště: Strmý pád z vrcholu (1994-1999)