V letošní sezóně to bylo 21 závodů, testování, marketingové povinnosti... dalo by se říci, že kromě srpnové pauzy měli piloti F1 našlapaný kalendář k prasknutí. Pokud budeme věřit sociálním sítím, starají se o své fanoušky na všech možných platformách, kromě toho si najdou čas i na kolektivní fotbálek.
Jenže i ten je v rámci charity a těžko si lze asi představit, že v dnešním světě vyspělých technologiích budou šéfové nadšením bez sebe, pokud by se jejich svěřenci "slezli" při nějaké neformální party, jako tomu bývalo kdysi na ranči v Kyalami při příležitosti Grand Prix Jižní Afriky.
Mike Hailwood, vynikající závodník na dvou kolech a velice slušný pilot F1, měl totiž u Durbanu své vlastní sídlo. Dokázal zájmu svých kolegů využít a připravoval pro ně tradiční drink nazvaný Dr. Hailwood' Special. Jeho složení nám zůstane utajeno, ale byl po něm takový hlad, že byl připravován v plastových sudech, připomínajících naše popelnice.
Všudypřítomná reklama nás pronásleduje kam se podíváme a nemá smysl tvrdit, že by to bylo dříve nějak jinak. Jen tehdy se odehrávaly některé reklamní akce s větší nápaditostí než jen setkáním s fanoušky. Pilot je dnes příliš drahá záležitost, aby se jen tak mohl dát příznivcům v plen. Dovolili by si dnes u Mobilu 1, Petronasu, Totalu či BP to, co v roce 1973 olejářský koncern Texaco v rámci kampaně týmu Lotus?
Ten totiž vyslal Emersona Fittipaldiho a Ronnie Petersona k jedné čerpací stanici, kde se hvězdy F1 starali o zákazníky. Motoristé nejdříve nechtěli věřit, že jim palivo doplňuje Ronnie nebo plechovky s olejem nabízí Emerson. Dokonce někdo usoudil, že u Lotusu je to špatné s penězi a oba piloti si přivydělávají, takže na spropitném si tehdy Brazilec se Švédem přišli skutečně na své. Také se podepisovali snad na úplně všechno - Ronnie dokonce musel jeden autogram vyvést rtěnkou na holá záda nejmenované fanynky. Pořád to byly menší nervy, než když Kimi Räikkönen v rámci reklamní kampaně usedl do akrobatického letounu (2001).
Padla tu zmínka o alkoholu a s ním se pojí i stálá otázka fanoušků, jak na tom jsou piloti F1. Pochopitelně si na stupních vítězů loknou šampusu z lahve, pokud vyhraje Ricciardo, tak z botky. Ale jinak si jsou moc dobře vědomi toho, že alkohol má hned několik negativních aspektů, od vlivu na kondici až po sponzorské, společenské a bezpečnostní důsledky. Což ovšem neznamená, že by sem tam někdo nešlápl nohou do želízka.
Čekali byste, že Mr. Computer, jak se říkalo Niki Laudovi, se dokáže patřičně - lidově řečeno - "prdnout"? V Monacu 1973 zajel Niki na nepříliš úspěšném BRM výborný závod a přestože odpadl, vzbudil patřičnou pozornost.
Na pozávodním večírku se dokonce dostal do tak povznesené nálady, že když mu k jeho výkonu blahopřál sám sir Louis Stanley, takto šéf BRM, Lauda údajně vůbec nevnímal, co mu říkal. "Měl jsem tehdy obrovské štěstí, že první návrh smlouvy, který bezprostředně po Monaku přišel, neměl tehdy Big Lou s sebou, protože bych mu podepsal cokoli," vzpomínal Niki.
A že nešlo o ojedinělý případ, dokazuje i jeho nemilá zkušenost z pobytu v jednom brazilském klubu, po němž nemohl společensky unavený Rakušan najít cestu do hotelu. Vůz tedy odstavil a požádal Montezemola, aby mu ho našel. Ten záhy zjistil, že Niki kroužil asi půl hodiny dokola klubu a přiváděl tím jeho personál k šílentství.
Rozhodně už ale nikdy nebude svědky toho, co před startem prováděl dvojnásobný mistr světa Alberto Ascari. Mechanik před startem musel mít přípravenu lahev šampaňského, načež následoval zavedený rituál. Polovinu Alberto vypil, druhou si vylil na hlavu. Bohužel historické prameny už nespecifikují, o jaký obsah šlo...
A ještě jeden příběh, na kterém se mohla podepsat nějaká ta promile. V roce 1976 při příležitosti první Grand Prix na trati v Long Beach pozval známý novinář Bernard Cahier do svého sídla v Beverly Hills piloty Claye Regazzoniho a Jean-Pierre Jariera s italským obchodníkem Della Vallem. Hodinu po půlnoci usoudil Clay, že je nejvyšší čas k návratu a Cahier mu slíbil poslat šoféra, který je na party přivezl. Jenže dvacet minut se nic nedělo, tak Švýcar s Francouzem a Italem nasedli do připraveného vozu a dojeli před Queen Mary, kde byli ubytovaní. Ráno Claye probudil manažer stáje Danielle Audetto a hned mu oznámil, že ho hledá policie kvůli krádeži vozu. Příčinou byl onen opožděný šofér, který vůbec neřešil, co se stalo a jamile pohřešil auto, ihned zalarmoval policii. Nakonec vše zachránili pořadatelé, kteří za Claye zaplatili 600 $ pokuty.
Máme tu další vzpomínkovou postavu - Luca di Montezemolo. I on se nesmazatelně zapsal do análů F1 nejen tím, že dokázal v roce 1974 postavit na nohy předtím skomírající tým Ferrari, ale díky svým někdy potrhlým výstupům. V počátcích svého působení vypadal spíše jako nosič svačin, zásadně byl k vidění ve starých džínách a vytahaném svetru, takže jedna z návštěv nechtěla uvěřit, že tohle je skutečně manažer věhlasné stáje Ferrari. Luca to komentoval jako velice užitečnou kamufláž.
V roce 1975, kdy se Ferrari vrátilo na výsluní, se postaral o vzruch hned dvakrát. V Monaku chtěl nadšeně oslavit Laudovo vítězství přímo na trati, a když ho pořadatelé tahali zpátky přes svodidla, začal se s nimi prát. O měsíc později v Grand Prix Holandska zase nutně musel něco řešit na boxové zídce, v době, kdy piloti hromadně měnili "mokré" pneu za slicks se pokusil přeběhnout uličku těsně před Petersonovým lotusem a výsledkem byla zlomená noha. Stalo se tak ve 12. kole, po provizorním ošetření odmítl Luca transport sanitkou a setrval s nohou v sádře na pojízdné židli v depu.
Mimochodem, toho léta se začalo hovořit o manažerské nemoci, protože podobně byl postižen i di Montezemolův kolega of týmu Lotus Peter Warr. Toho ale nesrazil nikdo v depu, nýbrž neodpovědný řidič, který přehlédl na křižovatce jeho jasně zelený Lotus Elan. Ze zdemolovaného vozu vyprostili Warra rovněž se zlomenou nohou, kterou navíc zkomplikovala infekce, protože do rány se dostala brzdová kapalina za prasklého válce.
Formule 1 je sama o sobě vedena jako sport, což ale neznamená, že plno pilotů dříve i nyní nešilhá k jiným sportům. Jen na něj zvláště v poslední době zbývá neustále méně času. Kde jsou ty doby, kdy se proháněli hodinku, dvě i více po tenisových kurtech Hunt, Tambay, Patrese či Regazzoni, nebo Rindt a spol. kralovali lyžařským svahům. Zatímco tenis asi nikdo nikomu zakazovat nebude, i když riziko neopatrného šlápnutí na míček existuje, po Schumacherově tragédii asi budou šéfové týmů k této zábavě poněkud konzervativnější, i když některé týmy jako Ferrari nebo Red Bull horské akci přímo pořádají.
Clay Regazzoni patřil ke všestranným sportovcům a vyzkoušel snad všechno. V gardě pilotů F1 patřil mezi nejlepší tenisty a podle někdejšího italského profesionála Adriana Panatty by se bez potíží prosadil i v bílém sportu. Rád si zahrál i fotbal, což se mu stalo jednou osudné. V roce 1972 při testovacím programu sportovních vozů po drobné havárii "zabíjel" čas s mechaniky a podařilo se mu vžít se do hry tak, že si zlomil ruku. I tato epizoda pak přispěla k prvnímu rozkolu s Enzo Ferrarim.
Ale nebyl v tom zdaleka sám, fotbalu mimo jiné holdoval i Nigel Mansell, a i on se dostal do úzkých, když v závěru sezóny 1991 při exhibičním zápase novináři versus piloti F1 chytil parádní "šlapák" a ze hřiště ho museli odnést. V depu mu okamžitě přišili přezdívku Mr. Lineker a Mansell dokonce pěstmi napadl Bergerga, když mu Rakušan na bolavou nohu třikrát po sobě "nedopatřením" šlápl. Závod ale vyhrál a slíbil, že do konce roku už fotbal hrát nebude.
Zcela na okraj - pokud jste fotbalovými fanoušky, tak už vás určitě mnohokrát napadla shoda jmen pilotů a fotbalistů. A jmenovci hvězd F1 by s přehledem poskládali velice zdatnou jedenáctku. Nevěříte? Tak jenom namátkou: Schumacher (Harald "Toni" - 1. FC Köln), Montoya (Martín - FC Barcelona), Alonso (Xabi - Real Madrid, Bayern Mnichov), Rodríguez (Pedro - FC Barcelona), Pérez (Enzo - Benfica Lisabon, CF Valencia), Senna da Silva (Marcos - Villareal CF), Hunt (Stephen - Ipswich Town FC), Lauda (Vladislav - SK Sigma Olomouc), Watson (Ben - FC Watford), Hill (Gordon - Manchester United, Derby County), Irvine (Gary - Celtic Glasgow, Dundee United). A následující video z Monzy 2016 dokazuje, že ten "formulový" Alonso a jeho další kolegové by se dost možná mezi výše uvedenými pány neztratili. I když fotbalové legendy jim vyprášily kožichy...
Pro milovníky statistik uvádíme i přítomné - horní řada zleva: Dida, Jolyon Palmer, David Trezeguet, Fernando Alonso, Christian Karembeu a Daniel Ricciardo, dole zleva pak Sergio Pérez, Michel Salgado, Max Verstappen a Robert Pires. Fotbalisté zvítězili 22:10.
Žertíky a vtípky jsou častou náplní snad všech myslitelných odvětví a v F1 se s nimi shledáme také, i když s ohledem na stále se zvyšující sterilitu a bezpečnost poněkud mizí. Na vše jsou přesně jmenovaní lidé, takže už se nemůže stát, aby nějaký vysoký funkcionář požádal pilota, aby mu dopravil zavazadlo X na místo Y.
To neprozřetelně učinil šéf německého autoklubu Huschke von Hanstein a Hans-Joachim Stuck to také neprodleně učinil. Jenže když ctihodný funkcionář otevřel kufr a místo večerního smokingu našel jenom umaštěnou kombinézu, pokoušel se o něj infarkt. Pochopitelně se na poslední chvíli kýženého oděvu dočkal, stejně jako se Stuck dočkal odplaty. Jednoho rána v monackém hotelu vstoupilo do jeho pokoje deset číšníků a na stříbrných podnosech mu složilo kam se dalo desetkrát snídani. Stuck byl učitě velký jedlík, ale spořádat deset steaků, pět sázených vajec, šedesát housek, adekvátní počet porcí másla a dvanáct sklenic oranžády nemohl. Zvláště když se pilot před tréninkem nesmí nacpat k prasknutí.
A ještě jednou Monako a Niki Lauda. V roce 1979 po povedeném tréninku mířil tehdejší pilot Brabhamu do hotelu za doprovodu manažera Sante Ghediniho. Nikiho manželka Marlene byla v té době v Rakousku, protože čekala dítě, proto když Niki otevřel dveře pokoje a Ghedini v přítmí spatřil spoře oděnou ženskou postavu, bleskově špitl "sorry" a vyklidil pole. Niki mu pak musel asi hodně složitě vysvětlovat, že šlo pouze o figurínu velice věrných tvarů, kterou mu někdo potají vpašoval do jeho apartmá.
Že jsou piloti povahy často prchlivé a letory zlostné už jsme vám připomenuli v článku o jejich zápasnických či boxerských vložkách. Rozloučíme se s vámi historkou, která se váže k Clay Regazzonimu, který byl vždy považován za rytíře okruhů a dokonce si vysloužil označení "perfektního společenského gentlemana". Dokonce ohromoval své okolí tanečními schopnostmi - být mladší, určitě by se prosadil ve Star Dance. V roce 1970 doprovázel do depa Grand Prix USA Regazzoniho Paolo Piccirillo a jeden příliš aktivní funkcionář Clayova hosta nechtěl pustit dál. V Regazzonimu v té chvíli nejspíš bouchly zasuté italské saze, popadl prostě kladivo a s výmluvným hlasovým projevem nešťastníka zahnal.