Angličan David Wishart Hobbs se v F1 dlouho neohřál. V letech 1967 až 1974 se objevil devětkrát v rámci závodního víkendu, ale absolvoval jen šest Grand Prix. Velice dobře se prezentoval ve vytrvalostních závodech a svým dílem přispěl i k úspěchům značek Ford či Porsche, pro které jezdil na typech Ford GT40 resp. Porsche 917. Jeho všestrannost dokazují starty v F5000 nebo seriálu CanAm. A své také prokázal ve slavných 500 mil Indianapolis, kde byl nejlepší v roce 1974 na McLarenu M16 – patřilo mu páté místo. Nechme tedy vzpomínat veterána, který 9. června oslavil sedmasedmdesáté narozeniny.
Poprvé jsem se setkal s Bruce McLarenem v roce 1965, kdy jsem v Anglii pilotoval Lolu T70. Několikrát jsme proti sobě nastoupili jako soupeři. Nás tým na tom moc dobře nebyl, měli jsme zoufalý nedostatek zdrojů, zkusili jsme také závodit posledním ročníku USRRC, než se tato série změnila na CanAm. Ve St. Jovie jsem dojel třetí právě před Brucem a společně s ním jsem stál v první řadě v Mosportu. Naše cesty se zase tolik nekřížily, ale dobře jsem znal jeho manželku Pat.
Poprvé jsem řídil McLaren v seriálu CanAm – konkrétně šlo o typ M6B. Jel jsem s ním několikrát v USA v roce 1969 a bylo mi v něm horko, tím myslím skutečně vedro. Poté jsem ještě měl k dispozici typ M20 (1971) a M8D (1972).
Prvního opravdového úspěchu jsem dosáhl v americké F5000 v roce 1971. Jezdil jsem tuto kategorii s vozy Johna Surteese od roku 1969. Jeho auta byla opravdu dobře řiditelná, dvakrát jsme byli favority amerického mistrovství. Jenže jsme vždy nastoupili pozdě. V prvním roce jsme vynechali šest ze 14 závodů a prohráli šampionát o jediný bod. V dalším roce nám opět uteklo šest závodů, takže jsem skončil třetí.
Když jsem měl v roce 1971 na žádost Rogera Penskeho pilotovat sportovní vůz Ferrari 512M a absolvovat v jeho barvách závod v Indianapolis, jednou z Rogerových podmínek bylo, abych přestal jezdit pro Surteese, protože jeho podporoval výrobce pneumatik Firestone a Penske měl smlouvu s firmou GoodYear. Roger mě proto seznámil s Carlem Hoganem a já pro něj v roce 1971 jezdil v McLarenu M10B. Šampionát byl v té době hodně omezen, takže se jelo jen sedm závodů a já jich pět vyhrál. S tímto vozem jsem šampionát dobyl velice snadno. Byl to dobře ovladatelný vůz, když jsme udělali nějaké změny na podvozku, tak byly opravdu znát. Tento typ znamenal, že se o mě tým McLaren začal vážněji zajímat.
Na konci roku 1971 mi Roger Penske zavolal a ptal se mě, jestli bych nechtěl jet Grand Prix USA. V kanadském Mosportu pro něj jel Mark Donohue a vedl si výborně, dojel třetí, jenže další závod ve Watkins Glenu termínově kolidoval s podnikem IndyCar v Trentonu, takže nemohl jet. Jenže právě výborný výkon v Kanadě asi vedl Marka k myšlence, že by měl znovu vyzkoušet štěstí. Tehdy se nejezdily volné tréninky a kvalifikace, počítalo se každé kolo. Mark také zkoušel své štěstí, takže jsem toho moc nenajel. Nakonec se rozhodl až v pátek večer, že pojede do Trentonu, takže na přípravu vozu už moc času nezbylo. Co mi nevyhovovalo, bylo seřízení diferenciálu, vůz byl hodně neotáčivý. Mark měl svůj osobitý jízdní styl, kterým to dokázal překonat. Bohužel právě jeho rozhodnutí odjet do Trentonu padlo na poslední chvíli, takže se už mnoho vymyslet nedalo. Dojel jsem nakonec na 10. místě, ale kdybych měl na přípravu vozu víc času, dosáhl bych určitě více.
V roce 1973 jsem jezdil v CanAm pro Roye Woodse, měl jsem k dispozici McLaren M20, se kterým jezdil v předchozím roce Peter Revson. McLaren ze seriálu odstoupil, protože přestával stačit na soupeře, oficiálně svůj tým zrušil. Příprava vozu se zpozdila, takže jsme nestihli první závod. Ve Watkins Glen jsem zajel jeden ze svých nejlepších závodů, protože jsem dojel druhý za Markem Donohuem na Porsche 917/30K a další pět vozů téže značky jsem nechal za sebou. Woods ale později začal ztrácet půdu pod nohama. Měl dobrého motoráře, ale zápolit s vozy Porsche byl nereálný úkol, navíc jsme ke konci sezóny měli problémy se spolehlivostí.
Pro Woodse jsem také jel na voze Carling Black Label 500 mil Indy – byl to přeznačený Eagle. Dojel jsem desátý navzdory hodně dlouhé zastávce v boxech. Woods neměl pro rok 1974 žádné sponzory, ale firma Carling navrhla, že by mě pro Indianapolis sponzorovala, takže jsem pro tento jeden závod vzal McLaren. O vůz se tehdy staral Tyler Alexander, samozřejmě tam byl i Teddy Mayer. Vycházeli jsme spolu dobře a auto se mi hodně zamlouvalo. Bylo lehce ovladatelné, absolvoval jsem při testech stovky mil. Byl to pro nás takový snový víkend. Mým týmovým kolegou byl Johnny Rutherford, startoval z 25. místa a cílem projel jako první, já byl odmávnut jako pátý.
S autem se jelo moc dobře, bylo přizpůsobivé a nastavení bylo velice snadné. Byl to první ročník, kdy bylo omezeno množství paliva a vozy měly menší nádrže. Moc jsem toho v roce 1974 nenajezdil, takže ke konci závodu už jsem byl dost unavený, chyběla mi fyzická průprava. Měli jsme také jisté potíže s rychlostí, zůstalo nám jen nějakých dvacet galonů paliva. Navíc jsem v „zelené“ fázi zastavil v boxech a sotva jsem z nich vyjel, přišla zpomalovací fáze (žluté vlajky), takže jsem zůstal zablokovaný s jedním kolem ztráty a tam jsem také zůstal až do konce závodu. Nebýt toho, mohl jsem dojet třetí, možná druhý, ale Johnnyho bych asi porazit nedokázal.
Nicméně mě výkon z Indianapolisu opět přivedl do McLarenu. McLaren v té době provozoval dva týmy, za YardleyMac jezdil Mike Hailwood, který havaroval na Nürburgringu a zlomil si obě nohy. Byli jsme blízcí přátelé, dvakrát nebo třikrát jsem ho navštívil v nemocnici. Hodně se za mě přimlouval, abych ho nahradil v Rakousku a Itálii.
S Emersonem Fittipaldim jsem moc do styku nepřišel. Byl jsem trochu překvapený, že jsem s ním v jednom týmu, takže jsem za ním nechodil a neotravoval ho otázkami, jak se cítí nebo tak něco. Znal jsem Denny Hulmea, s ním jsem jezdil v roce 1963 formuli Junior. Mým inženýrem byl Phil Kerr, který byl po dlouhá léta společníkem Bruce McLarena, nejsem si ale jistý, že nastavení vozu se mu podařilo zvládnout. Já sám neměl s vozem F1 moc zkušeností a jeho charakteristika byla od F5000 poměrně dost odlišná.
Cítil jsem, že bych měl více zasahovat do nastavení vozu pro oba zmíněné závody. McLaren M 23 se pilotoval velmi dobře, ale kéž bych byl trochu asertivnější. Za ta léta jsem došel k názoru, co dělá velké piloty velkými – jsou neústupní a dělají, co chtějí, a prosadí si to. Není to nic ve smyslu „když myslíte, že to bude lepší, tak to udělejte“. Nejsou to jen sběrači dat, ta přijdou na základě jeho výkonu.
V Rakousku jsem skončil sedmý. Na Österreichringu jsem jel poprvé a měl jsem z toho obavy. V Itálii na Monze jsem byl devátý. Za to bych měl dnes body. Ale domnívám se, že bych v obou závodech dojel čtvrtý nebo pátý, pokud bych měl vůz vyladěný podle sebe. Jelo se s ním celkem dobře, nebyl ani příliš přetáčivý nebo hodně neotáčivý, ale měl jsem si ho vyladit podle svých potřeb, ne tak, jak si někdo myslel, že to mělo být.
Hodně jsem se těšil na trati, které jsem znal lépe – Mosport a Watkins Glen – a kde jsem v minulosti zajel několik dobrých výsledků. Jenže po Monze jsem se dozvěděl, že v týmu dostane příležitosti Jochen Mass. Zbytek je, jak se říká, historie.
Na McLarenu jsem se ještě vrátil do 500 mil Indy v roce 1976, jel jsem pro tým Dalton-Walther, ale vůz byl velice špatně připraven, kvalifikoval jsem se poslední neděli a startoval z konce roštu, po deseti kolech jsem musel odstoupit kvůli prasklému bloku motoru.
V letech 1977-1979 jsem se účastnil série IMSA s vozem BMW. Byl provozován sekcí McLaren North America na základě partnerství mezi Teddy Mayerem a Billem Smithem, což byl dealer vozů Ford pro New York. Šlo o pokus spolupráce mezi McLarenem a BMW, McLaren tehdy hodně pracoval na motorech. Zapojil se do toho i Tyler Alexander a mihl se tu i Dave Ryan. Jezdil jsem tu s Ronnie Petersonem, Marcem Sumerem, Derekem Bellem či Eddie Cheeverem. Nikdy jsme ten šampionát nevyhráli, ale s typem 320 jsme dokázali zvítězit v mnoha závodech, bohužel jsme nestačili na Porsche 935. Myslím, že BMW tehdy vyvíjelo velké úsilí na rozvoj čtyřválcového turbomotoru s cílem se dostat později do F1. Což se taky stalo.
McLaren hraje v mém životě velkou roli, moje zkušenosti s firmou za ta léta byla velmi dobrá. Byl jsem proto šťastný, když Královna slavnostně otevírala nové technologické centrum McLarenu, že mě Ron Dennis pozval na slavnostní oběd.