Noční záznamy, sem tam nějaký přímý přenos, ti hodně dříve narození mohli jásat nad Frankenheimerovým filmem Grand Prix, později jsme byli poctěni italskou klasikou Formula Uno - Febbre della velocità, ale na stupnici hodnot se tyčila ještě jedna úroveň - být u toho. Poslechnout si slastný řev tehdy legendárních Cosworthů, dvanáctiválců Ferrari nebo ječivý zvuk turbomotorů. Jak jsme záviděli lidem, kteří na závody jezdili třeba pracovně, nebo (jako herec Josef Dvořák) se jen tak podívat. Sice jsme registrovali nějaké možnosti skrze Čedok, ale tehdy vlastně v úvahu jako nejméně vzdálená možnost připadalo pouze Rakousko, možná Itálie či Německo. Jenže to bylo dosti drahé.
Pamětníci namítnou, že překážky na trati za vytouženou cestou nesly nejčastěji jméno devizový příslib a výjezdní doložka. Bez snahy tyto potíže zlehčovat evidentně hrály roli, ale také lze bez nadsázky konstatovat, že v socialistickém Československu šlo do jisté míry i o tržní otázku. Přesněji - většina těch, kteří byli ochotni si připlatit u určitých lidí, dočkali se požadovaného. Jak jinak si lze vysvětlit, že jeden můj známý byl během dvou let třikrát v Itálii a dokonce znám případ, kdy syn jedné paní bránil naši hranici před imperialisty v Pohraniční stráži a jeho matka bez potíží navštívila ve stejné době Bundesrepublik Deutschland. A nebyly to zdaleka jediné případy...
Ale nechci sem zavádět politiku, ani zpochybňovat dějiny - v našem případě došlo k velkému jásotu, když se naši tehdejší jižní sousedé rozhodli pozvat F1 za "železnou oponu" - původně dokonce do Vidám parku přímo v Budapešti: F1 na dosah!!!. Sice jsme na starém okruhu v Mostě, původním brněnském okruhu, v Havířově a dalších tratích měli možnost vidět formuli Easter, ale přiznejme, Pohár míru a přátelství, i když i v něm byli velmi dobří jezdci (Lím, Moskal, Červa, Jílek, Mičánek, ze zahraničních bratři Melkusové, Kramer, Lindner, Sándor, Bartkowiak, Asmer či Napa), nelákal tolik, co F1.
A to samé platí i pro návštěvu už mnohem atraktivnější Intersérie, pořád to byla jenom kvalitní liga, ale stále ne světový šampionát (berte to jako obecné srovnání, pochopitelně jak Pohár míru a přátelství, tak Intersérie měla mezinárodní zastoupení). Pravda, jedno zklamání jsme už zažili, když jsme byli lákáni vyhlídkou na okruh F1 u polské Poznaně, tentokrát to ale vypadalo vážně (o F1 za socialismu se více dočtete zde). Ačkoliv to podle některých snímků v časopisech (nejčastěji Stadion) vypadalo nepříliš nadějně, nakonec se rok 1986 stal oním mezníkem, kdy jsme mohli vyjet na závod F1 bez větších potíží.
Tedy v mém případě to tak nebylo. Požádat v pozici vojáka základní služby o KVOP (krátkodobé volno k opuštění posádky, lidově řečeno opušťák) za účelem návštěvy závodu F1 byť na území spojeneckého bratra ve zbrani by mi asi vyneslo cestu docela jiným směrem. O rok později jsem ale čapl příležitost za pačesy. Tehdy tu existovala jedna agentura, která zajišťovala návštěvu maďarské Grand Prix. Pochopitelně nebyl žádný internet, takže se muselo buď zaslat složenkou 700 Kčs nebo tuto částku složit přímo v pražském sídle oné společnosti. Suma pokryla náklady na zakoupení vstupenky a cestu autobusem na Hungaroring a zpět. Bylo to sice do jisté míry dobrodružství, protože jediným dokladem byl potištěný papír, ale dva roky před sametovou revolucí tu nejspíš ještě nebyl dostatek všehoschopných šíbrů, takže když jsem dorazil v hodně časných ranních hodinách 9. srpna 1987 na pražské autobusové nádraží Florenc, opravdu tam stál autobus, do něhož usedlo asi 35 lidí a nadšeně jsme vyrazili směrem Budapest. Dodávám, že ihned po nástupu jsem s rozechvěním svíral v ruce kýžený lístek, opravňující mě ke vstupu do areálu Hungaroring! Ostatně stojí za pozornost - obyčejný kousek papíru, na líci zelený, rub bíly s jediným řádečkem 870686 Pénzjegynyomda - IPV - Budapest; žádné ochranné prvky, vodotisk nebo fólie...
S krátkou zastávkou v probouzející se Budapešti (kde bylo pochopitelně prakticky všechno zavřeno, jak to v neděli bývá) jsme se konečně doštrachali na "Hungároš". Známá, která tu už byla loni, se ukázala být dobrým průvodcem. Ačkoliv F1 už tehdy vládl svou tvrdou rukou Bernie Ecclestone, samotný pohyb na trati, s výjimkou paddocku, byl hodně volný. Můj lístek mi vlastně umožňoval sebou plácnout kamkoli kromě tribun. Díky tomu jsem se usadil asi 50 metrů od té hlavní naproti boxům, takže mě to vyšlo podstatně levněji (jak jsem později zjistil, lístek na ni měl stát údajně 2000 forintů, což tehdy představovalo 1000 korun), ale viděl jsem dobře do boxů a prakticky jsem měl pod zorným úhlem závěrečnou čtvrtinu trati. S nadhledem jsem přešel fakt, že jsem dřepěl na holé zemi, což zvláště zadní část mých kalhot značně poznamenalo. Ale což, vždyť jsem konečně byl na dosah vysněných formulí! Dnes už jsou na onom místě všude tribuny, kam bude vstup podstatně dražší.
Už předpolední warm-up mi potvrdil mé správné rozhodnutí, získané díky pečlivému studiu článků těch, kteří nějaký závod navštívili. Na hlavu a hlavně uši putovala klasická sluchátka Tesla ARF 115 s plastovými náušníky. Jinak by se mi asi rozletěla po hodině hlava. Další součást výzbroje představoval dalekohled Yashica 10x50 a něco málo pochutin a termoska s čajem. Opouštět vydobyté území by bylo krajně netaktické. Proto jsem si lebedil, že jsem veškeré materiály nabral cestou na svůj post, protože zakrátko už bylo krajně obtížné ho opustit a vrátit se zpět prakticky nemožné. Speciální list Forma-1 Hírlap (noviny Formule 1) byl pochopitelně z velké části v maďarštině, ale sympatické bylo, že základní údaje tu byly vyvedeny v angličtině, němčině, italštině a slovenštině. Ruština kupodivu nikde...
Ze svého místa jsem se mohl bavit nácvikem výměny pneumatik (názornou ukázku mi poskytl tým Arrows), spontánně jsme zatleskali Franku Williamsovi, který projížděl na invalidním vozíku boxovou uličkou a přímo přede mnou, tedy na vzdálenost nějakých 150 metrů, jsem mohl sledovat, jak se na roštu u svého ligieru strojí do závodnického René Arnoux. A pak už to přišlo - kravál probíjející i mou ochranu uší a start! Zaregistroval jsem ve 14. kole výlet z trati v podání Adriana Campose, strhující bratrovražedný souboj pilotů Tyrrellu (Streiff a Palmer), kteří se na cílové rovince rozhodně nešetřili, chrchlající motor Porsche ve voze Alaina Prosta, který ale nakonec vydržel až do cíle. A také obrovské zklamání, když v 71. kole na zcela opačném konci tratě odstoupil kvůli uvolněné matici kola Nigel Mansell. V té době neexistovaly velkoplošné obrazovky, hlášení na okruhu bylo striktně maďarské, ale několik slovenských návštěvníků na dosah tuto řeč ovládalo, tak nám sdělili co a jak.
Pak velice rychle proběhl ceremoniál, až mě samotného zaskočilo, jak to bylo hbité, a nastalo stěhování národů zpět k autům a autobusům. Protože nebylo kam pospíchat - nějak se počítalo s tím, že posádka naší Karosy, rozesetá po celém okruhu, se nějakou chvíli bude scházet, navíc se dal předpokládat na komunikacích vedoucích k okruhu pořádný "štrůdl" - dostalo se nám díky setrvání několika bonusů. Ti finančně lépe vybavení si mohli u několika stánků zakoupit poměrně atraktivní publikace, v jednom nákladním autě se prodávaly tehdy velice populární karimatky, já si pořídil krabičku šesti puzzle obrázků. A potom se nad tratí ještě jednou rozehřměl motor jakéhosi opozdilce. "Dohání, co v závodě nestihl," vtipně kdosi poznamenal, ale že to byl domácí Csaba Kejsar, považovaný za jednoho z nejlepších maďarských jezdců všech dob, který dostal možnost si po závodě vyzoušet kokpit Zakspeedu, jsme se dočetli až později. Obtíženi zážitky a několika artefakty jsme poté dorazili na parkoviště a bez potíží doputovali do naší vlasti. Dokonce natolik rychle, že jsem ještě mohl v pozdní večerní hodině znovu shlédnout záznam maďarské Grand Prix.
Od té doby jsem mohl směle říci, že nejsem jen platonický fanoušek, učinil jsem na své pažbě první zářez. A přestože už ho dělí tři desítky let, je pořád dobře uchován v paměti, stejně jako tiskoviny, tehdy na Hungaroringu získané. Na první zkušenost se prostě nezapomíná.