Kdo by nebyl fanouškem éry Prosta a Senny, klade na úvod čtyřiačtyřicetiletý Pedro Martinez de la Rosa otázku, na níž ani nečeká odpověď. Jeho vzpomínky začínají v roce 2003, kdy strávil první sezónu u McLarenu jako pilot na simulátoru. V letech 2005 a 2006 zaskakoval za Montoyu, v prvním případě jel jen jeden závod, v druhém už odcházejícího Kolumbijce definitivně nahradil. A pak Sauber a HRT, tím se jeho kariéra ozavřela.
"Všechno to začalo tím, že mě Niki Lauda vyhodil od Jaguaru. Byl konec listopadu 2002 a v té době už neměl žádný tým volné místo. Řekl jsem si: »Když nemůžu být závodním pilotem, tak mi postačí post testpilota, ale jenom ve špičkovém týmu«. Po odchodu od Jaguaru nemělo smysl se zabývat týmy ze středu pole. Tehdy testovací piloti seděli ve voze dvakrát týdně, což bylo hodně zajímavé.
Chytře jsem se zaměřil na Ferrari a McLaren, dva nejlepší týmy, ale pak mi došlo, že Italové už mají Lucu Badoera a Felipe Massu, zatímco McLaren jenom Alexe Wurze. Proto jsem zavolal Martinu Whitmarshovi a nabídl mu své služby. »Proč zrovna my?« zeptal se mě. »Především jste nejlepší tým, a pak máte jenom jednoho testpilota. S příhlédnutím k současným pravidlům a možnostem testování budete potřebovat ještě jednoho. Jako to dělá Ferrari...«
To byl můj klíčový argument - věřil jsem, že McLaren někoho opravdu potřebuje. Whitmarsh mi řekl: »OK, uvidíme, budeme o tom přemýšlet.« A velice dobře si pamatuju, že dodal: »Vždycky, když budete v Británii, zavolejte a přijďte nás navštívit.«
Za čtyři dny jsem byl na ostrovech! Z Heathrow jsem zamířil přímo do Wokingu, ještě to byla stará továrna Unit 22. Chtěl jsem se setkat s lidmi od McLarenu, byl to můj cíl, chtěl jsem vše podřídit možnosti pro ně testovat, pro mě by to bylo zajímavé, oni potřebovali posílit svou pozici. Měl jsem schůzku s Martinem Whitmarshem a Dave Ryanem. Věděl jsem, že mi budou klást otázky ohledně techniky, takže jsem se na tu schůzku velice dobře připravil. Vzpomínám si, že jsem se posadil a první otázka, kterou mi Martin položil, zněla: »Jaká je vaše filozofie moderní F1?«
Pánové, tak jsem se na ten rozhovor připravoval a tohle byla ta poslední otázka, která by mě napadla! Myslel jsem, že to bude strašná schůzka, katastrofa. Nevěděl jsem, co na to odpovědět a Dave Ryan během mého koktání usnul! Vrátil jsem se domů, moje žena se mě ptala: »Tak co, jak to šlo?« a já jenom hlesl: »Zapomeň na to, ti mě nikdy nevezmou...«
Utekl měsíc a nikdo nevolal. Tak jsem prozvonil Ryana a zeptal se, jestli by byl nějaký zájem. Nevypadalo to tak. Ale pak jednoho dne zničehonic řekl: »Přijďte si nechat odlít sedačku, otestujeme vás v Jerezu. A podle toho se rozhodneme.« Celou zimu jsem jezdil na motokárách a pořádně mě bolela žebra. Takže jsem měl jisté obavy, abych nakonec v Jerezu nejel se zlomeným žebrem a kvůlil tomu přišel o svou šanci. Měl jsem obavy, že nejsem dost fit, ale nakonec mi to šlo velmi dobře a test proběhl fantasticky. Dostal jsem práci.
Ten rok jsme jezdili s vozem MP4-17D a Kimi prošvihl titul o pár bodů, hlavně kvůli Grand Prix Evropy, kde vedl do okamžiku, než mu totálně bouchl motor. Plánovali jsme po několika závodech nasadit MP4-18, ale vůz byl velmi nespolehlivý a měl mnoho dětských nemocí, proto k tomu nikdy nedošlo. Každopádně to pro mě byla dobrá škola. Alex, náš třetí pilot, nechtěl s »osmnáctkou« jezdit. Hned v prvním testu v Jerezu s ní ve čtvrté zatáčce ošklivě boural, pořád není jasné, proč se to stalo. Takže se tím pádem naskytla možnost, abych ji vyzkoušel, řekl jsem si o to. To mi také pomohlo v týmu získat respekt.
Když jsem v ní odkroužil několik kol, cítil jsem se neuvěřitelně špatně, ale nikomu jsem o tom neřekl. Jen jsem tajil dech. Když jsem do ní usedl podruhé, bylo to všechno pryč. Zapracoval jsem na tom, protože je moc snadné se nechat ovlivnit prvním špatným pocitem, prostě jsem ho překonal.
Každý testovací den jsme trávili ve formátu víkendu Grand Prix; chápal jsem nutnost, abych byl kdykoliv na podobný režim připraven. Pak tu bylo mnoho další práce: simulátor, s nímž jsem často pracoval. Hodně jsem se snažil, abych si vydobyl respekt týmu a řekl si o čas strávený přímo na trati. Co pro mě bylo u McLarenu nejúžasnější, že prakticky nebyl den, kdy bych se nenaučil něco nového.
Mozkový trust celého inženýrského týmu je úžasný, věřím, že to se nezměnilo. Přišel jsem od Jaguaru, kde jsme měli omezené zdroje, posadil se do simulátoru McLarenu, kde jsem k dispozici obrovské množství informací ze senzorů, všechny testovací zkoušky s inženýry byly prostě jedinečné. Stále jsem se něco učil, ať to bylo v simulátoru nebo na trati. To je důvod, proč jsem přesvědčen, že roky strávené u McLarenu byly ty nejlepší v mé kariéře."
Pedro de la Rosa si ve svých devíti závodech za McLaren během dvou sezón připsal šest umístění v bodované osmičce, nejlépe se mu dařilo v Maďarsku, kde na Hungaroringu obsadil za vítězným Buttonem druhé místo. Bylo to jeho jediné umístění na stupních vítězů.