Říkalo se mu gentleman F1, ale také "dělník volantu" nebo "železný Londýňan". Ani jedno přízvisko nebylo samoúčelné - Hill nikdy nebyl talentem jako Clark nebo Stewart, dokázal vzdorovat nepřízni osudu v dobách, kdy by na něj nikdo nevsadil ani zlámanou grešli. Svým chováním a vystupováním si získal velké množství příznivců a natrvalo se zařadil mezi legendy Formule 1.
Když nevyhrajeme, končíme!
Graham Norman Hill se narodil 15. 2. 1929. Nikdy si nežil na vysoké noze, studium na Hendon Technical College mu dalo základy pro jeho budoucí vášeň. Původně přitahovala Grahama letadla, ale nakonec dal přednost rychlým kolům - ovšem nikdy nezapomínal ani na důležité období ve veslařském klubu. Potkal zde svou manželku Betty a na černý podklad své přilby umístil stylizované listy vesel.
Je známa jeho etapa v roli mechanika, kdy místo platu s nadšením kroužil po závodním okruhu "za odměnu". Přes závodní školu, v níž postupoval stejným způsobem, to přes pozici instruktora dotáhl až k Lotusu. Stejná písnička - nejdřív mechanik starající se o vozy, aby přes závody v nižších kategoriích dospěl až do F1, i když v prvních čtyřech sezónách spíše trápil a mluvilo se o nenaplněných očekáváních. Pak přišlo ze strany stáje BRM ono pověstné: "Pokud nebudeme v roce 1962 vyhrávat, končíme." A Hill na konci této sezóny jako druhý britský pilot přivezl zemi automobilových závodů mistrovský titul.
Přitom se nedalo říci, že by jeho hvězda vystoupala natrvalo mezi ostatní: odborníci daleko více cenili Clarka, Surteese, Brabhama - a když v roce 1965 usedl po Hillův bok mladík Stewart, prakticky ihned svého zkušenějšího kolegu zastínil. Hill si však nelámal hlavu se statistikami, za mnohé hovoří jeho titul Král Monte Carla, kde dokázal pětkrát zvítězit. Po stagnaci BRM a odchodu k Lotusu se dočkal i druhého titulu, přestože mnozí tvrdili, že nebýt tragické nehody Clarka v úvodu sezóny na Hockenheimringu (závod F2), asi by Hill "létajícího Skota" nezdolal. Hill se s nikým nepřel, neměl to v povaze.
Nevěděl, co je to vzdát se
Hillovu kariéru bezpochyby ovlivnila těžká nehoda v Grand Prix USA, po níž už se nikdy nedostal do správného závodního režimu a stupně vítězů mu zůstaly zapovězené. Také Lotus ho uvolnil, takže startoval na téže značce, ale ve stáji Roba Walkera. Následné dvouleté angažmá u Brabhamu bylo spíš trápením a po sezóně 1972 mu nový majitel týmu Bernie Ecclestone jemně naznačil, že o služby dosluhujícího šampiona nemá zájem.
Jiného by podobný přístup zkrušil, snad i donutil rezignovat a vzdát se závodů. Hill byl jiné nátury. Když ho nikde nechtěli, sáhl hlouběji do kapsy a za pomoci nového sponzora Embassy koupil nově vzniklý vůz Shadow. "Odmítl se vzdát. Jiní by to položili, on si vytvořil vlastní tým a bil se, dokud to šlo," obdivně o jeho snaze hovořil Clay Regazzoni. O rok později už se Hill dohodl s Ericem Broadleyem a společně vrátili opět do F1 značku Lola. Hill v Grand Prix Švédska naposledy projel cilem na bodovaném místě. Z dnešního pohledu, díky nesmyslnému navyšování počtu bodů, se jeho celkový zisk může zdát směšný... Podobně jako počet absolvovaných závodů, ale je také třeba si uvědomit, že jenom v F1 odjel Graham dalších 75 nemistrovských závodů a pravidelně vymetal i další podniky. Ostatně je dodnes jediným pilotem, který dokázal vyhrát titul mistra světa F1, 500 mil Indianapolis a 24 hodin Le Mans.
Jako v románu Nadějné vyhlídky
Hill se s Broadleyem dohodl, že jeho inovaci Lola T 371 (navazující na předchozí typ T370) oblékne do svého jména. Nečinil tak z důvodu vlastní slávy, měl na mysli především výhody poskytované ze strany F1CA. Na tratích se tak objevuje nejen tým Hill, ale rovněž i značka a její budoucnost se zdá být zdravě nastartovaná. Druhý pilot Stommelen ve Španělsku dokonce vede, ale pak dojde k několikrát vzpomínané tragédii, po níž v dějišti závodu zůstane pět mrtvých a Němec stráví téměř půl roku v péči lékařů. Ale vše zlé je k něčemu dobré. Na okruhu Montjuïch si Graham všímá nadějného mladíka Tony Brisea a týmový manažer Ray Brimble jedná nejúspěšněji. Třiadvacetiletý Brit se prezentuje v barvách Embassy Hill Racing Teamu a dle mnoha odborníků ho čeká úžasná budoucnost.
Byl to ostatně Brise, kdo přinutil Hilla k očekávanému rozhodnutí. V koupelně zolderského hotelu si Graham dle vlastních slov uvědomil, že nastal čas Tonymu radit a ne se s ním rvát na trati jako pominutý. Své ženě Betty oznámil, že končí a když jeho rozradostněná choť chtěla tuto zprávu zapít, neváhal ji pokárat: "To jsi britská lady? Šampus k snídani... Kdo to kdy viděl?"
V závěru listopadu v Le Castellet testoval tým novinku Hill GH2, zajímavě řešený vůz, který dokazoval, že mladý konstruktér Andy Smallman je podobnou nadějí jako Brise mezi piloty. Šlo sice jen o testy, ale Hillův tým byl řazen mezi možná překvapení sezóny 1976.
Tragédie - stále živá, dodnes nevyjasněná
29. listopadu pofukoval nad Le Castellet nepříjemný vítr. Mechanici Allan Howel a Malcolm Allan pečlivě uložili testovaný vůz do kamionu a vydali se na dlouhou cestu na ostrovy. Do Hillova soukromého letounu Piper Aztec usedli Tony Brise, manažer Ray Brimble, konstruktér Andy Smallman a mechanici Terry Richards a Tony Alcock. Čekalo se ještě na Ronnie Petersona, ale Švéd nakonec změnil plány a rozhodl se z francouzského okruhu cestovat se svým tehdejším zaměstnavatelem Colinem Chapmanem.
Nad Anglií vládlo nevlídné počasí. Mlha si v Londýně vynutila uzavření letišť Gatwick a Heathrow, ale tam Hill stejně nemířil. Jako mnohokrát v životě ukrajoval jeho letoun kilometry směrem k letišti v Elstree, které Hill právem mohl považovat za své domácí. Proběhlo spojení, poslední otázku Hillovi položil letecký dispečer, zda pilot nepozoruje na letadle námrazu. Poslední slovo dvojnásobného mistra světa bylo: "Přistávám..."
Nikdo na letišti neslyšel zvuk motorů, Hill se nadále nehlásil. Za chvíli se začala sbíhat první hlášení o nehodě; na golfovém hřišti v Arkley bylo nalezeno roztříštěné a ohořelé letadlo. Nikdo z lidí na palubě nepřežil. Okamžitě se vynořila spousta dohadů, co bylo vlastně příčinou katastrofy. Hovořilo se o zmíněné námraze, v úvahu se brala i navigační chyba, s ohledem na fakt, že Piper zachytil vysunutým podvozkem o stromy u hřiště vyvstal i názor, že Hill měl porouchaný výškoměr, další odborníci mluvili o nedostatku paliva. Myšlenku zmýlení ohledně navigace stvrzovala okolnost, že původní letištní maják byl asi míli před Elstree, ovšem dva měsíce před osudným letem byl o tři míle dál uveden do provozu nový vysílač. Shodně označený červeným světlem jako ten původní, takže Hill se mohl splést a jít na přistání dříve, než měl. Fakt, že těsně před nehodou nebyl slyšet zvuk motoru zase potvrzoval teorii o nedostatku paliva.
Pro Hillovu rodinu měla katastrofa ještě jeden nepříjemný důsledek. Poté, co Graham skončil se závody, vypověděl svou životní pojistku. "K čemu by mi byla, když už nejezdím závody?" položil si tehdy řečnickou otázku. Zubatá s kosou ho dohnala pár měsíců poté.
Graham zůstává nezapomenutelný
Svérázný Londýňan proslul svými glosami či jednáním. Známý je případ, kdy ho v roce 1964 připravil bezohledným manévrem o titul v posledním závodě Ital Bandini. Hill mu v dějišti Grand Prix nic nevyčítal, ale k Vánocům mu zaslal knížku Jak se naučím řídit auto. Když oslavoval jubilejní 100. Grand Prix a dostal od Chapmana dort, suše poznamenal: "Bylo by mi milejší, kdybys mi daroval pevnější závěsy kol." Po dramatické nehodě ve Španělsku 1969 sdělil novinářům: "Vždycky, když mě předhoní vlastní kolo, tak vím, že sedím v Lotusu." Po nejtěžší nehodě v kariéře musel v prvních závodech pajdat k vozu o berlích, ale na otázku, zda mu to činí nějaké potíže, pouze odvětil: "Ty největší problémy měl asi můj krejčí, aby mi správně ušil kalhoty."
Jeho syn Damon nejenže převzal design otcovy přilby, ale v Grand Prix Brazílie 1996 se v tabulce vítězství vyhoupl před něj. Titul však získal jenom jeden. Sám přiznal, že si otce příliš neužil, ačkoliv jedna z nejznámější fotografií ukazuje Grahama sedícího v závodním voze a Damona vedle ve šlapacím autíčku...
Právě dnes je tomu 40 let, kdy tento výrazný muž historie F1 navždy uzavřel svou životní cestu. Je nanejvýš důležité si osobnosti jako byl on stále přípomínat, protože takoví lidé psali ty nejzajímavější stránky dejin Formule 1.