Technický odborník přišel na svět 23. října 1941 (Paray-le-Monial, Saône-et-Loire, Francie), ovšem zpočátku se zdálo že zasvětí život jiným rychlým křídlům - jako letecký inženýr vystudoval Ecole Nationale Technique. Jenže Gerardovi učarovala rychlá kola - své první angažmá absolvoval u firmy Matra. Tady se zabýval sportovním vozem MS 620 s motorem BRM, který později pilotoval Jean-Pierre Beltoise. Když Matra vstoupila do roku 1968 coby účastník šampionátu F1, Gerard byl u toho - podílel se na přípravě monopostu MS 11 s vlastním dvanáctiválcem (jak známo, Matra dodávala podvozek ještě pro Tyrrellův tým, ovšem osazený motorem Ford).
Protože Matra zvažovala v roce 1972 své odstoupení z F1, věnoval se Ducarouge i práci na vozech určených pro 24 hodin Le Mans. Výsledkem byla Matra MS 670, jejíž triumfy tak trochu napravily rozladění nad výkony Matry v F1: posádka Pescarolo/Hill dojela první před další Matrou pilotovanou dvojicí Cevert/Ganley. Typ MS 670 v dalších modifikacích (B a C) vyhrál ještě v následujících dvou ročnících, vždy s posádkou Pescarolo/Larrousse.
Matra poté ukončila své závodní aktivity, ale Ducarouge se po nové práci dlouho rozhlížet nemusel. Guy Ligier dostal k dispozici prostřednictvím Jean-Luc Lagardera k dispozici zázemí Matry a zkušenému technikovi nabídl místo v rodícím se týmu pro F1
AUTOR ČAJOVÉ KONVICE
První typ Ligier JS 5 vyvolal pozdvižení a tvrdilo se, že bude jezdit mizerně kvůli obrovské nasávací komoře nad motorem. Dále se říkalo, že s ohledem na změnu pravidel bude francouzský vůz po odstranění tohoto olbřímího aerodynamického prvku úplně k ničemu. Ducarouge ve spolupráci s Paulem Carillem vypustili posměváčkům rybník. Ligier se stal konkurenceschopným autem, atakoval stupně vítězů a ve Švédsku 1977 také vyhrál, ale Ducarouge cítil slabinu především v motorech. Nijak své krajany nešetřil a výsledkem jeho aktivit byl od ročníku 1979 přechod na osvědčené motory Ford Cosworth. Laffite vyhrál první dva závody a zdálo se, že se tým zbavil problémů. Bohužel se potom situace zkomplikovala jednak Depaillerovým zraněním, zčásti ale také stále napjatějším vztahem mezi Ligierem a Ducarougem. James Hunt, který se ucházel o místo v tomto týmu, prohlásil, že šlo o regulérní bitvu o vedení. O jedenáct let starší Ligier si nakonec dupl: když v sezóně 1981 bylo jasné, že Jean-Pierre Jabouille nebude moci pokračovat v závodní kariéře kvůli zranění nohy, angažoval ho Ligier do týmu na Ducarougeovo místo - a Gerard dostal padáka.
Ayrton Senna během Velké ceny Itálie v sezóně 1985 (foto: Lotus F1 Team)
NA DLAŽBĚ
Ducarouge dlouho bezprizorní nezůstal, nové angažmá mu dohodil Andrea de Cesaris. Mladý Ital sice trávil rok 1981 v McLarenu, kam byl de facto "zapůjčen" z důvodu získávání zkušeností týmem Alfa Romeo, ale Ducarougeových kvalit si cenil natolik, že když v roce 1982 podepisoval smlouvu, podmínkou bylo Gerardovo setrvání na daném postu. Potíž se objevila až po roce, od sezóny 1983 přebíral kvůli finančním obtížím provoz závodního oddělení Alfy Romeo tým Euroracing vedený Paolem Pavanellim, s nímž si Ducarouge nepadl do oka. Gerard odmítal razantní seškrtávání rozpočtů, které šetrný Pavanelli nařídil: "Formule 1 je špičkové prostředí a taky žádá odpovídající podporu. Kdo si myslí, že dosáhne úspěchů přištipkařením, těžce se mýlí." Spor se vyhrotil v roce 1983, kdy Pavanello obvinil Ducarougea, že si hledí věcí, do kterých nemá co mluvit a na jeho špatný přístup doplácí celý tým. Údajně zavinil tréninkovou diskvalifikaci de Cesarise v Brazílii a na jeho vrub prý šel i prázdný hasicí přístroj v Baldiho voze ve Francii, čímž Ital přišel o postavení v první řadě. Když pak Francouz nechal osadit vozy dražšími rychloplnícími uzávěry aniž by to s Pavanellim konzultoval, byl okamžitě odejit. Ještě před GP Monaca už byl na Ducarougeově místě Luigi Marmiroli.
PRO SENNU A LOTUS
V roce 1983 byl v těžké krizi tým Lotus - v době, kdy manažer Peter Warr oslovil Ducarougea se vzpamatovával z úmrtí Colina Chapmana a nemálo lidí předpovídalo slavné stáji zánik. Gerard věděl, že zázraky se nedějí přes noc, proto trpělivě pracoval a posouval černozlaté vozy startovním polem vpřed. I on měl nemalý podíl na příchodu Brazilce Ayrtona Senny a jejich vzájemná spolupráce dostala první úspěšnou korunu v portugalském Estorilu, kde Senna vyhrál svou první Grand Prix. Lotus triumfoval poprvé od Grand Prix Rakouska 1982, kde Elio de Angelis těsně zdolal Keke Rosberga. V následujících dvou letech vyhrál Senna na typech 97T - 99T pět dalších závodů (jeden triumf ještě přidal de Angelis, ale ten u Lotusu příliš vážně neberou, protože Italovi spadl do klína po diskvalifikací vítězného Prosta v GP San Marina).
Ayrton Senna s Lotusem 99T, který poháněla Honda (foto: Honda Racing F1)
Po Sennově odchodu ještě dotáhl Ducarouge Lotus s typem 100 T na čtvrté místo v Poháru konstruktérů, ale cítil, že jeho pozice v týmu se mění k horšímu. Situaci řešil návratem do Francie, kde mu zajímavou nabídku předložil jeho kolega Gérard Larrousse. Konstrukční spolupráce s Chrisem Murphym se Ducarougemu zamlouvala, navíc nebyl typem, který by odcházel od rozdělané práce, proto odmítl na sklonku roku 1990 opakovanou nabídku Ligieru a chystal se vynést Larrousseho tým do středu závodního pole. Jenže stáj byla pronásledována smůlou - nejdřív Larrousseho společník Didier Calmels zastřelil svou ženu (1989), o tři roky později se kolem týmu motal nechvalně známý Klaus Walldorf, mající také opletačky se zákonem. To vše byly důvody, proč se vytráceli investoři; nakonec odešel v průběhu roku 1993 i Ducarouge a konečně uzavřel svůj formulový kruh - vrátil se k Ligieru. Absolvoval zde ještě část tragické sezóny 1994, ale už tušil, že jde o jeho labutí píseň. Působení v Ligieru pak ukončilo převzetí týmu Flaviem Briatorem, ale do Gerardova odchodu hodně promluvila Sennova smrt, neboť Ducarouge na spolupráci s brazilským fenoménem nikdy nedal dopustit. Ještě před skončením seriálu Grand Prix 1994 se Ducarouge definitivně s F1 rozloučil.
ADIEU, GERARD
Gerard Ducarouge se z formule 1 vrátil k firmě Matra a dál pracoval na jejích projektech, ale nebyly to jeho jediné aktivity, podílel se například coby vedoucí člen vývojového týmu a konzultant i na projektu Renault Espace F1. S příbývajícími roky už pouze asistoval při technické pomoci při závodech starších vozů F1 na francouzské půdě, nejčastěji a nejradši tak činil v případě Lotusu.
"Je nesmírně smutné číst, že tenhle člověk už nežije. Zažil jsem ho krátce u Ligieru, ale vždy to byl muž zásadový, zábavný a velice chytrý," poznamenal po Ducarougeově smrti na sociální síti Martin Brundle. Gerard Ducarouge zemřel 19. února 2015 na francouzském předměstí Neuilly, kde je například pochován i François Cevert.