To byl "Black Jack" Brabham

model | foto: Jaroslav Vehrle, F1NEWS.cz

Velká cena Holandska 1966. K brabhamu se startovním číslem 16 se pomalu šourá muž s dlouhým plnovousem o holi a ochotně podpíraný ředitelem závodu. Teprve když se obtížně vsouká do kokpitu, falešný vous padá a hůl letí za okraj trati. Takhle reagoval na spekulace tisku zda se už necítí být „dědkem“ na závodní dráze tehdy dvojnásobný mistr Jack Brabham.

Pro Brabhama typická příhoda, nikdy nebyl proti žádné legraci a často si dokázal, i když inteligentním způsobem, utahovat i sám ze sebe. A to i v případě, kdy mu těsně před cílem došlo palivo a on tak přišel o zasloužené vavříny. Jako jediný v historii F1 získal titul na voze vlastní konstrukce, zároveň se může pyšnit i tím, že stejnou značku osedlal i jeho syn. Pokud se někdy mluvilo o Stewartovi jako o gentlemanovi  závodních tratí, o Brabhamovi to platí dvojnásob. Bez jakýchkoli pokusů o klišé se závoděním bavil, a v okamžiku, kdy cítil, že mu nepřináší uspokojení, prostě se sebral a odešel.

NABÍRÁNÍ DECHU
V roce 1961 vzniká firma Motor Racing Development, jejímž prvním počinem je monopost formule Junior. Protože Cooper nelibě nese Brabhamovy samostatné aktivity, Jack se sám rozhoduje odejít. To ještě Cooper netuší, ze za pár let ho stejné martyrium čeká s Brabhamovým skorokrajanem McLarenem. Protože stavba vozu formule 1, které se nová firma rozhodně nehodlala vzdát, není záležitostí několika týdnů, kupuje Brabham od Chapmana Lotus 24, s nímž závodí, zatímco s krajanem a konstruktérem Ronem Tauranacem v tichosti pracují na své prvotině pro F1. První Brabham BT 3 s motorem Climax se objevil v Německu roku 1962. Už ale ne pod hlavičkou MRD, ale BRO. Zkratka Brabhamovy firmy byla příliš často komolena a tak se Jack rozhodl pro pobočku Brabham Racing Organisation, která měla „na starost“ formuli 1. V jeho původní firmě se vyráběly vozy slabších formulí a rovněž příslušenství pro F1.

Není bez zajímavosti, že v období mezi léty 1960 a 1966, tedy dvěma vrcholy Brabhamovy kariéry, na závodní dráze Jack příliš neuspěl. Jeho týmové „dvojky“ (Brabham tohle členění nikdy neuznával) Dan Gurney a později Denny Hulme byly většinou úspěšnější než sám šéf. Jack to vysvětloval tím, že kromě závodění musí dát dohromady i slušné auto, ovšem tisk začal jedovatě připomínat Jackovi jeho věk. To však novináři netušili, že Brabham chystá další novum: v roce 1966 se v jeho voze objevuje osmiválec Repco, který dali dohromady jeho krajané Frank Hallam a Phil Irving. Stejně jako před pěti lety Tauranaca se vydal Braham přesvědčit je do rodné Austrálie, a dva měsíce před GP JAR měl ve svém voze třílitrový motor, s nímž jeho tým dobyl dva tituly mistra světa.

POKLIDNÝ ODCHOD
Dodnes se vedou spory, zda Hulme a Brabham v roce 1967 byli opravdu „na kordy“, jak se někteří novináři snažili náladu ve stáji popsat. Faktem je, že Novozélanďan Hulme svého šéfa připravil o mistrovský titul, a snad i díky tomu jeho triumfu novináři prakticky nevěnovali pozornost, jenom se do omrzení ptali Brabhama, jestli se Hulme vzepřel týmové režii, zda jeho odchod souvisí s projevem neposlušnosti vůči němu. Brabham několikrát opakoval: „Přeju Dennymu titul, protože ho vybojoval na závodní dráze a nikdy by mě nenapadlo, abych mu řekl: Hochu, dneska se mě opovaž předjet! Pokud jsem se připravil o šanci počtvrté nasadit korunu mistra světa, tak to bylo v Itálii, kde jsem nezdolal Johna Surteese. A Dennyho odchod k McLarenu? Jsou to přeci krajané...“ Nakonec se už k celé záležitosti odmítal vyjadřovat, protože ho neustálé spekulace unavovaly. Je pravdou, že Dennyho výpověď ho zaskočila, protože se chtěl od roku 1968 plně věnovat vedení týmu.

Brabham měl zvláštní dar šířit kolem sebe pohodu, a pokud se někomu v jeho týmu dařilo víc než jemu, přál mu to. Snad jedinou výjimku tvořil Jacky Ickx, který sice vyhrál pro jeho tým dva závody, ale za jeho zády vyjednával s Ferrarim. Brabham, který s Ickxem najisto počítal pro další sezonu, musel opět narychlo měnit plány.

V motoristickém sportu neplatí kdyby, to je známá pravda. Brabham mohl vyhrát v roce 1970 ne jednu, ale minimálně tři velké ceny. V Monaku mu nevyšlo předjíždění opozdilců, k tomu se přidal písek na trati, a Rindt ho v poslední zatáčce před cílem zdolal. V Silverstone jeho vůz necelý kilometr před cílem zůstal bez kapky paliva, a než se doploužil do cíle, byl tu opět Rindt. Rakušan tehdy jako gesto uznání poslal Brabhamovi basu šampaňského a dostalo se mu typické odpovědi: „Radši bych teď viděl pintu benzínu!“ Nevyšlo mu to jako v roce 1959, kdy v posledním závodě roku tlačil svůj cooper přes půl kilometru do cíle, což mu zajistilo první titul. Pak ale přišlo testování v Holandsku, při němž Jack prorazil pneumatiku a jeho vůz se sedmkrát převrátil. „Na takovéhle vylomeniny jsem asi přece jenom trochu starý. Taky by se mohlo stát, že bych se už ven nedostal,“ oznámil po krkolomné havárii svému otci. A před mexickou Velkou cenou, přes přísný zákaz samotného Brabhama, se v tisku objevila zpráva o jeho odchodu. Třiadvacetiletá kariéra dospěla do konce. Byla ozdobena i cenou Mezinárodního sdružení novinářů (IRPA), jejíž titul „Jezdec roku“ předal Brabhamovi Juan Manuel Fangio. O Jackově smyslu pro humor dobře věděl, a tak s úsměvem významně zvolal „Mládí vpřed!“ Brabham, který byl tehdy druhým nejstarším pilotem závodního pole, zachoval dekorum a pětinásobnému mistru světa, o necelých 15 let staršímu, zdvořile odvětil: „Budu se snažit, ctihodný kmete!“ 

OFFICER AND GENTLEMAN
Na sklonku roku 1966 byl Jack Brabham pozván do Buckinghamského paláce. Královna Alžběta II. mu na hruď připjala vyznamenání Member of British Empire a krátce nato dopadl třikrát na jeho ramena tradiční rytířský meč. Black Jack povstal už jako sir Jack Brabham. A jeho první chvíle ve šlechtickém stavu? Pár minut nato ho zaregistroval londýnský strážník, jak odstraňuje závadu na motoru najatého vozu.

Miloval francouzská vína a dokázal si je náležitě vychutnat. Horší už to bylo s francouzskou kuchyní. Po jednom z tréninků v Rouenu se náhle zvedl od večeře, zamířil na letiště a za hodinu seděl v Anglii u pořádného steaku.

Říkalo se o něm, že je imunní vůči své slávě a užívá si jí v klidu a v ústraní. Ale nebyl by to Black Jack, kdyby postavil na hlavu zažité představy. V londýnském hotelu Savoy se u příležitosti jeho loučení s formulí 1 konal večírek. Byl připraven i filmový štáb, aby zachytil Brabhamův proslov na rozloučenou. Prominenti automobilového sportu znali Australanovu povahu a počítali s několika málo větami, jenže Jack se nadechl a mluvil bez jediné pauzy 46 minut!

Přes původní záměry se Brabham po svém odchodu rozhodl svět rychlých kol na čas opustit. Svou stáj přenechal Ronu Tauranacovi a sám se vrátil do Austrálie. Tři sta kilometrů od Sydney si zřídil rodinnou farmu a nějak mimochodem k ní připojil leteckou školu a firmu, pronajímající a opravující letadla. Rozhodně však nezůstal stranou svého milovaného automobilového sportu. Jakmile přišlo pozvání na Grand Prix veteránů či jiný podnik, ochotně se zúčastnil. A tak ho mohli vídat diváci v Long Beach u příležitosti první Velké ceny západního pobřeží USA, na památné vzpomínkové akci v Dubai 1981, dočkali se ho i Kuvajťané při velké party v roce 1982, kde svedl úžasný souboj se Stirlingem Mossem a speciální pouštní buggy. Podílel se i na tvorbě různých dokumentů, například na francouzském seriálu Saga F1. Odmítavě se stavěl jen k opětovnému spojení se „svým“ týmem. „Někdo to může chápat jako výprodej vlastního jména, ale dnešní formule 1 je na hony vzdálená tomu, co jsme znali a chápali my. Vím, že Brabham tu nebude věčně jako Ferrari, ale litovat toho nemá smysl. S týmem už dávno nemám nic společného, pokud o něco budu stát, tak jenom o šíření rodinného jména.“

Ve formuli 1 se mu to nepodařilo. Gary Brabham se tu jen mihl v roce 1990 v kokpitu tragicky neúspěšného vozu Life, nejmladší syn David sice dvakrát zkoušel v této kategorii štěstí, ale v roce 1990 se na Brabhamu výrazněji neprosadil. O čtyři roky později se Black Jack stal společníkem stáje Simtek, v niž jeho syn startoval, ale po tragédii Rakušana Ratzenbergera si jenom přál, aby David sezonu ve zdraví přečkal. Potom se zdvořile a potichu poroučel.

Byl by Brabham nedostižným vzorem pro Michaela Schumachera, kdyby ho od jezdecké kariéry čas od času neodlákala jeho milovaná technika? A naopak, byly by brabhamy nejúspěšnějšími vozy, kdyby jejich spolutvůrce nekoketoval s kokpitem? Nepokoušejme se předělávat historii. Sám Jack o sobě říkal, že své soupeře nezdolává rychlostí, ale neskutečně otravnou pravidelností. Jistě byli piloti talentovanější, ale možná právě tato vlastnost jim nedovolila dosáhnout větších úspěchů. Snad bylo i víc lepších konstruktérů, ale neúspěchy je odradily. Brabham se několik let brodil v mělkých vodách neúspěchů, ale nepřestával věřit, že hubená léta jednou skončí. Neváhal vstoupit na neprobádaná pole ani ne tak po stránce technické, jako spíš lidské. Nebál se pracovat s lidmi, kteří se nehonosili zvučnými jmény, ale měli zápal pro věc. Pro někoho jsou jeho úspěchy nedostatečné, jiní si zase myslí, že jich dosáhl až příliš mnoho.

Sir Jack Brabham se poslední roky se svým typickým úsměvem už jen skrýval v rozlehlých končinách australské farmy na Golden Coast u Robiny ve státě Queensland a nejraději byl, když se celá rozvětvená rodina Brabhamů sešla pohromadě. Jeho odchod je určitě pro mnohé smutnou okolností, ale daleko víc se jeho památce pokloníme, pokud si budeme neustále připomínat to, co ve světě rychlých kol dokázal, a okořeníme si to jeho osobitým smyslem pro humor.

Doporučit článek

Diskuze:

Počet příspěvků: 10 Přidejte vlastní názor…

Další zprávy