Pokud se projdete historií šampionátu F1, těch pilotů, kteří by ihned po dosažení prvního titulu sbalili své saky paky a dali F1 vale zase tolik není. Jako první tak učinil po sezóně 1958 Brit Mike Hawthorn, jenže v jeho případě šlo o rozhodnutí na základě tragických událostí v F1, zejména pak smrt jeho dobrého přítele Petera Collinse. Ironií osudu je, že sám Hawthorn se z titulu neradoval déle než několik měsíců - zahynul při silniční nehodě.
Dá se třeba pochopit odchod sira Jackie Stewarta se třemi tituly na kontě, který už měl dost neustálého riskování (a také špatné nervové soustavy jeho ženy a matky), což mu ale nebránilo se občas do kokpitu posadit při různých příležitostech - například testu hned několika vozů startovního pole 1978, ale také si zakoketovat s návratem před sezónou 1980, nakonec ho nepřesvědčila ani pětimiliónová nabídka Bernie Ecclestonea.
Jsou piloti, kteří zisk titulu mají jako cíl a zároveň hlavní metu svého působení na závodní dráze. Tak do určité doby uvažoval Jochen Rindt, který všem dával najevo, že případný titul bude zároveň finále jeho kariéry. Jenže pár desítek dnů před svým tragickým skonem obrátil o 180 stupňů a hodlal ještě pokračovat - nejlépe v jednom týmu se svým dobrým přítelem Jackie Stewartem.
Skončit či neskončit?
Je třeba se na tento problém podívat i z psychologického hlediska. Někteří piloti jsou přesvědčeni, že zisk titulu je vrcholem jejich snažení a po něm by bylo jaksi podle bontonu kariéru ukončit. V tomto smyslu se vyjádřil třeba Jacques Laffite, když v roce 1981 měl titul na dosah: "Mám-li být upřímný, tak bych se ještě nechtěl stát mistrem světa. Jako šampion bych asi měl přestat závodit, a to rozhodně nechci. Především proto, že závodím příliš rád, a pak bych nevěděl, co jiného bych dělal."
Podobné dilema měl i Jody Scheckter, mistr světa z roku 1979. Ten chtěl po jeho dosažení také ukončit kariéru, protože už v roce 1974 rovněž bojoval o titul, ale nakonec se rozhodl ještě strávit rok v F1 jako vyjádření díků týmu Ferrari, že mu umožnil zažít onen neopakovatelný pocit. Jenže rok 1980 byl pro Ferrari a Schecktera jednou velkou katastrofou a exmistr se dočkal značného množství negativních komentářů, například od Claye Regazzoniho.
A tím se nabízí ona zásadní otázka - je odchod nejen pilotů, ale jakéhokoli sportovce, který získal významný úspěch v podobě mistrovského titulu, motivován opravdu jen tím, že dospěl na vrchol? Není v něm určitá obava, že další výsledky mohou být začátkem klesajících výsledků? Vždyť i ve Formuli 1 existují případy, že šampion už nedokázal navázat na mistrovské výsledky. Phil Hill, Mario Andretti, Jody Scheckter či Jacques Villeneuve, tito piloti po zisku titulu mistra světa už nedokázali v následné kariéře vyhrát žádný závod, bez ohledu na její trvání. Tento strašák může zapůsobit a vést k rozhodnutí ve stylu "lepší vrabec v hrsti nežli holoubek na střeše".
Máme tu samozřejmě borce ve stylu Michaela Schumachera, Juana Manuela Fangia, Sebastiana Vettela, Alaina Prosta, Ayrtona Senny či Lewise Hamiltona, kteří to po prvním titulu nezabalili a přijímali další výzvy. Jdou do neznáma nemohou si být jisti, že jejich kariéra neskončí náhle a v zapomnění. Ostatně i sedminásobný mistr světa Michael Schumacher po svém návratu poznal, jak hořký může být a jak rychle lidé zapomínají na úspěchy. Dost možná, že si tohle Nico Rosberg spočítal a vykalkuloval, že nemá zapotřebí se dále snažit dokazovat, že je opravdu lepší. Mnohé své fanoušky zcela určitě zklamal, protože se těšili, jak příští rok potvrdí svou odolnost a schopnost se znovu o titul porvat. Jiní zase budou apelovat na jeho smysl pro rodinu (ovšem je třeba také zdůraznit, kolik dřívějších mistrů světa měli rodiny a neskončili hned poté, co se stali šampionem).
Odchod neporaženého
Rosberg se tedy rozhodl nečekaně a dost možná využil obrovské euforie panující poté, co se mu naplnil jeho dětský sen. Protože v rámci bujarých oslav a děkování na všechny strany se onen osten výčitek, že se raději vzdal, než aby dokázal svůj těžce vydobytý triumf obhájit, nebude tvářit tak ostře. Psychologicky navíc může prohlásit onu ne zrovna šťastně volenou větu, která se v takových případech používá (a tady zatím naštěstí nepadla), že opouští sportovní arénu neporažen. To je vcelku jednoduché, protože k tomu už nikomu nedal příležitost.
Na druhou stranu za Rosbergem zůstává 23 vítězných Grand Prix, 30 pole-position, 20 nejrychlejších kol a 57 pódiových umístění, čímž se jen tak někdo chlubit nemůže. Rozhodně nebude v různých statistických tabulkách figurovat na čelných místech, neproslaví se ani tím, že takzvaně "na vrcholu" odešel. Možná mohl těch titulů mít ještě víc, možná se obával, že by došlo k propadu, který někdy poté, co se vám podaří něco obrovského nastane, a že jeho titul, už dnes široce diskutovaný z hlediska oprávněnosti, bude ještě více zpochybňován. Udělal zkrátka to, co chtěl a my se s tím musíme smířit. Na jednu stranu mu pogratulujeme, že se mu podařilo to, co mnoha dalším vynikajícím pilotům bylo upřeno, na druhou mu můžeme zazlívat, že nás třeba připravil o mnoho dalších zajímavých zážitků a soubojů na nejvyšší úrovni. Možná nejkrásnější na tom všem je, že už se to nedozvíme.