Monaco je někdy označováno za trať, kde si jezdci cení vítězství víc než titulu mistra světa. Pomiňme nyní PR výroky a marketingové tlachy – kdyby to bylo možné, rád bych se zeptal pánů Trintignana, Mosse, McLarena, Beltoise, Petersona, Depaillera, Gillese Villeneuva, Patreseho, Panise, Coultharda, Montoyi, Trulliho a Webbera, jestli by své vavříny z Monte Carla vyměnili za post šampióna. Nebo naopak, chtěli by Farina, Ascari, Hawthorn, Phil Hill, Clark, Surtees, Fittipaldi, Hunt, Andretti, Jones, Piquet, Mansell, Damon Hill a Jacques Villeneuve dát svůj titul na oltář monackých soutěsek, aby získali vítězství, které jim ve sbírce chybí? Plané dohady, řekne někdo.
Monaco klade nárok na jezdecké mistrovství stejně jako na štěstí, bez něhož se tu neobejdete. Stačí málo, kolize a zablokovaná trať, malé škrtnutí o svodidla a závod je ztracen. Vzpomeňme rok 2001 a martyrium Davida Coultharda, který se téměř polovinu závodu trápil za Enriquem Bernoldim. Ač dělal co mohl, prostě ho nedokázal předjet. Někdy stačí také chyba, nepozornost nebo zdánlivé ukolébání v domnění, že soupeři jsou daleko a nic se nemůže stát. Vybral jsem pětici příkladů, kdy se přízeň v nejen posledních kolech obrátila k někomu zády.
1. 1967 – Ač je to neuvěřitelné, jediná tragédie na monacké trati postihla Itala Lorenza Bandiniho, který v důsledku únavy a nesoustředěnosti havaroval na nábřeží v Bureau de Tabac. Dvojnásobné vzplanutí svého Ferrari přežil o pouhých 70 hodin.
2. 1970 – před dnešní zatáčkou La Rascasse (tehdy se ovšem jmenovala ještě Gazométre a vypadala podstatně jinak) se v posledním kole pokouší Jack Brabham předjet dvojici Hulme-Courage jedoucí o kolo zpět. Slábnoucí brzdy a drobná nečistota na trati způsobily, že Black Jack končí ve svodidle a překvapený Rindt se na pouhých 200 metrů dostává do čela a vítězí. Jak už bylo řečeno při Grand Prix Číny, napůl nelegálně, protože ho startér „zapomněl“ odmávnout.
3. 1982 – jeden z nejslavnějších závodů v Monacu, kdy dvě kola před cílem Prost nezvládl na vlhnoucí trati svůj renault. Následovala situace několikrát popsaná – Pironimu vysadilo zapalování, de Cesarisovi došlo palivo, a tak se do cíle dostal jako první Patrese, ačkoliv u hotelu Loews chytil hodiny a málem proskotačil až do recepce.
4. 1988 – V zatáčce Virage del Portier naráží dvanáct kol před cílem do svodidel suverénně vedoucí Senna. Jak sám po závodě přiznal jednomu známému, na chvíli polevil v koncentraci a vysadil v soustředění. Stálo ho to vítězství v Monacu, ale nikoli mistrovský titul.
5. 1992 – Tentokrát osm kol před šachovnicovou vlajkou se doploužil do boxů Nigel Mansell. Defekt pneumatiky, ztráta půl minuty a prvního místa. Stíhací jízdou se dostal čtyři kola před cílem do Sennova závětří, ale prostě nenašel skulinku, kudy by dospěl k vítězství.
Pro Monako je typické, že design přileb doznává jistých změn (foto: Red Bull Racing)
Pochopitelně existovalo nemálo jiných dramatických okolností, ale tak tomu je u většiny závodních tratí. Pokud však ještě chvíli budeme chtít zůstat u statistiky, ostatně vstup do nové šedesátky (doufejme) zdejších Grand Prix k tomu dává jistou oprávněnost, připomeňme si, že za oněch 61 ročníků tu vyhrálo třiatřicet různých pilotů, vavříny slavilo šestnáct značek a patnáctkrát se hrála různá hymna. Bohužel nejúspěšnější piloti už své triumfy slavit nemohou – Senna (6) a Graham Hill (5) už shlížejí na náš svět z jiné dimenze, osud dalšího pětinásobného vítěze Michaela Schumachera je dostatečně znám. V tabulce značek si ještě může polepšit McLaren (16), Ferrari (9) a de facto i Lotus (6), zatímco existence pětinásobného vítěze BRM je definitivně u konce. God Save The Queen znělo v knížecí lóži na počest pilotů nejčastěji – hned patnáctkrát. Marseillesa zazněla desetkrát, německá hymna jen o dva případy méně.
Historie by se dala procházet ještě dlouho, vzpomenuty by mohly být pády Itala Ascariho a Australana Hawkinse do vod přístavu (oba vyvázli včas), případně popsat všechny změny a předělávky na tratí, ale píše se rok 2014 a pozornost se upírá k Mercedesu. Nejen kvůli tréninkové šlamastyce Nico Rosberga, která dala vzpomenout na rok 2006 a Schumacherovu barikádu v La Rascasse. Je to sice situace nesrovnatelná, ale nemálo lidí určitě je a nadále bude přesvědčeno, že Nico mohl chtít svého kolegu pozlobit a znevýhodnit. Proč?
Protože je to typ chytlavý a jak ukázaly následné události kolem monacké Grand Prix, spolehlivě to zafungovalo. Jako protiargument bych položil na misku vah Rosbergovu povahu, vystupování a chování i přes jasnou frustraci, když několikrát právě Hamiltonovi musel udělat místo. Když jsme u Rosberga, on se svým otcem se mohou pyšnit rekordem, který může být překonán až za hodně dlouhou dobu – coby otec a syn dokázali jako jediní vyhrát v Monte Carlu v rámci oficiálního šampionátu. Hamilton prokázal, že jeho ctižádost je nesmírná, tady mám na mysli skutečnost, že řídil svůj monopost s cizím tělískem v oku (i když už proběhla i část názorů, že i v tomto sdělení je cítit alibismus a zdůvodnění „jen“ druhého místa).
Kdo má k dispozici některou ze simulací závodů F1, tak potvrdí, jak je těžké udržet vůz na trati v klidu domova, natož pak se slzícím okem. Ostatně Hamilton o tom vůbec nemusí vědět, ale sedm let před jeho narozením se nikoli stejná, ale obdobně nepříjemná věc stala Brambillovi. Vittorio se tehdy chystal k útoku na Laffitův Ligier na sedmé pozici a náhle s hrůzou zjistil, že mu přes oči sklouzla ohnivzdorná rouška. Ital tedy musel za jízdy otevírat hledí a neposlušnou část výstroje posouvat zpět. Není divu, že si v klasifikaci nijak nepolepšil.
Max Chilton ještě ani jednou ve své kariéře neodpadl - v Monaku jel 25. Grand Prix
(foto: Marussia F1 Team)
Mercedesy předvedly opět show, ale zrovna tak potvrdily ono známé rčení „Jednou věcí je dojet soupeře a druhou ho předjet“. Ricciardo se tak ocitl v kůži Mansella ve zmíněném roce 1992, jistě byl rychlejší a měl na to zajet lepší umístění, ale to by musel být na nějaké jiné trati. Australanův výkon zasluhuje uznání, ale pokud měl Hamilton zmíněné potíže, nelze se divit, že se mu tak rychle dostal do závětří. Interní bitva třícípé hvězdy sice čas od času klesla pod jednu vteřinu, ale jinak zůstávala v podobných intencích – Hamilton evidentně neměl na to, aby Rosberga výrazně ohrozil.
Pro Monaco je typická chudší výsledková listina, rozhodně se na ní objevovalo vždy méně jmen než v jiných závodech. Nejinak tomu bylo i letos, ony drobné šťouchance a lehké zavadění o bariéru mají rozhodně drsnější dopad. Nejhorší byla asi Sutilova cesta do únikové zóny v místě, kde v tréninku svůj vůz rozbili shodně Karl Wendlinger (1994) a Sergio Pérez (2011). Zvláště nehoda prvního z nich byla nesmírně vážná a Rakušan po ní skončil obdobně jako Schumacher v umělém spánku, ovšem po patnácti dnech se jej bez dalších zásadních následků podařilo probudit.
S jeho kariérou v F1 byl ovšem konec; ačkoliv se Karl ještě do kokpitu vrátil, poznal, že už není schopen jezdit na stejné úrovni. Sutilovi pomohl fakt, že bariéra po Pérezově incidentu byla posunuta o něco dozadu. Jinak se letos žádné extra skoky na bariéry nekonaly, vlastně druhá nehoda v La Rascase v podání Gutierreze spíš jen prověřila pozornost pilotů a připravenost místních maršálů. I tady se nabízí vzpomínka – v roce 1962 vyletěl v Gazometrické zatáčce z trati Richie Ginther a jeho BRM smrtelně zranilo jednoho z traťových komisařů.
Marcus Ericsson dal vzpomenout na Ronnie Petersona (foto: Caterham F1 Team)
Fenoménem letošního závodu se tak staly postihy jednotlivých pilotů. Prošetřovalo se hned několik incidentů, ale komise v čele s Derekem Warwickem ne vždy předvedla stejný metr. Například ono ťuknutí Buttona do zadního kola Pérezovy Force India, mající za následek jeden ze dvou pobytů Safety caru na trati, by s ohledem na pozici obou vozů mohlo vynést exmistru světa nějaký ten postih. To v případě Vergneho už bylo nad slunce jasné – podobné hrátky v depu si dovolit nelze. Jen mě docela překvapilo, že Jan Šťovíček, soudce Mezinárodního odvolacího soudu FIA přítomný ve studiu, tuhle situaci nějak přehlédl – Vergne opravdu trest dostal, ačkoliv ho v konečném důsledku až tak nemrzel.
Pětivteřinové penalizace se dočkala i Cборная команда Maрусси a tam už to bylo poněkud citelnější, ale nakonec to doposud největší úspěch v pátém roce existence týmu (pochopitelně za předpokladu, že počítáme Marussii jako nástupnický tým Virginu) to pouze zeslabilo. Všeobecně se mělo za to, že z trojice týmů, od roku 2010 se potácejících na chvostu startovního pole a procházejících složitými peripetiemi změn, kvůli nimž se také zčásti přepracoval bodovací systém, aby si i „ti černí vzadu čuchli k bodům“, to bude Caterham, kdo zaskóruje. Ostatně Tony Fernandes to již několikrát avizoval, ale radost nakonec vybuchla o „box vedle“.
Pochopitelně se musí ocenit Bianchiho výborný závodní projev, ale zároveň nelze pominout pocit, že se naplňuje proroctví o velkém ranci štěstí. Už v roce 2011 jsem četl komentář jednoho ze známých zahraničních odborníků, kteří se nechali slyšet, že šance trojice týmů v pozadí na body se může naplnit jen při zdevastování většiny závodního pole nebo v Monacu. A já dodávám: jistotou je propojení obou výše zmíněných okolností.
Kimi Räikkönen by zcela jistě rád přepsal zvláště závěr monackého závodu
(foto: Scuderia Ferrari)
Přemýšlejme koho vyzdvihnout – Mercedesy se propraly dostatečně, Red Bull vlastně také, protože působení obhájce titulu na trati bylo epizodní. Alonso jel svým způsobem závod sám pro sebe, jeho chvilkové vzepětí ve snaze se přiblížit stupňům vítězů vzalo záhy zasvé. Aspoň si díky němu Ferrari pojistilo třetí příčku v Poháru konstruktérů. Černí koníci mohli dokonce nějaký ten bodík ztráty na býčky odčarovat, ale to by nesměl udělat Räikkönen chybu z kategorie zbytečných – i když přiznejme, že nemohl nic tušit o potížích Magnussena s pneumatikami, o nichž se právě svěřoval svému týmu. Nicméně jeho manévr u Grand Hotelu byl poněkud zbrklý a nakonec na to doplatil nejvíc Kimi, jehož ještě zdržela zastávka navíc plus tradiční traffic jam před ním. Hodně malou útěchou mu může být nejrychlejší kolo v závodě, jímž završil svou sbírku podobných úspěchů na rovných 40.
McLareny naznačily jisté probuzení z letargie a po třízávodovém půstu si opět spravily reputaci. Jejich zdravá agresivita v závěru závodu je příslibem pro kanadský závod. Škoda vyřazení Péreze, protože Hülkenberg nakonec potřetí v sezóně dojel pátý a vůbec mu nemuselo vadit, že už byl prvním pilotem se ztrátou kola. Zmínit bychom vedle Marussie měli ještě jejich věčného konkurenta – Caterham zopakoval svůj zatím nejlepší výsledek v týmové historii: doposud byl na piedestalu Petrov po 11. místě v Brazílii, teď ho doplnil nováček Ericsson. Ale co je to proti oné nenaplněné šanci mít aspoň jeden bod. Daleko k němu skutečně nebylo.
Napětí však stoupá a paddockem se nesou různé zprávy o mracích v jednotlivých týmech. Co z toho je jen mediální poprask a co skutečně bobtnající problém se budeme dozvídat později a těžko říci, zda to vůbec někdy rozklíčujeme. Jistotou je, že už za dva týdny zamíříme k dalšímu závodu v relativně městském prostředí, ale povahou docela jinému.