Pokud bychom chtěli mluvit o oslavách, pak si formule 1 pro svou jubilejní 900. Grand Prix nemohla vybrat lépe. Rozzářená světla v okolí trati jako by si chtěla posvítit na fakt, že F1 ještě má co nabídnout, odhalila v pilotech snahu bojovat tentokrát skutečně bok po boku a ne jen jednou. Pochopitelně nemálo z nás napadne logická otázka, jaký podíl na tomto jevu mají rozdílné týmové strategie, ale to bychom mnohokrát opakovali to, co už bylo řečeno a napsáno. Rozdíly oproti jiným závodům tkvěly především v tom, že tentokrát pilotům zdaleka ne vždy usnadnil zlepšení pozic systém DRS a některé „oběti“, obvykle určené ke snadnému předjetí, kladly nečekaně tuhý odpor.
Bahrain coby pouštní místo vždycky připomene díky všudypřítomnému písku jinou klasiku závodních tratí, holandský Zandvoort. I tady vidím určitou souvislost, například s rokem 1976, kdy se dva zástupci britské školy prali o vítězství stylem připomínajícím boxery v ringu – tehdejší novic mezi vítězi Watson se však musel sklonit před famózním Huntem, jehož však v poslední fázi závodu krajně děsil finišující Regazzoni. Také jejich souboj komentátoři označovali nikoli kolo na kolo, ale doslova kola mezi koly. A kdo by tehdy náhodou propásl tuhle podívanou, ten si mohl o čtyři roky později připomenout něco podobného v podání Andrettiho a Reutemanna. My se ale bavíme o Bahrajnu, který by dle dlouhodobých výsledků měl být předurčen buď Ferrari nebo McLarenu. Tým z Maranella tu až do prvního dubnového víkendu 2014 jako jediný nasbíral hned tři double (2004, 2008, 2010) a přidal dalších dvě umístění na stupních vítězů, ale také se mu tu tři poslední sezóny nedařilo. Málo pravděpodobný byl i fakt, že by se tu do třetice seřadily stejní aktéři na stupních vítězů, jako v posledních dvou ročnících – jak Red Bull tak Lotus zatím nepředvádějí výkony opravňující myslet až tak vysoko. Rozhodně si však brousil zuby na nejvyšší místečko na „bedně“ Lewis Hamilton – už tu byl třetí i druhý, jen to vítězství mu pořád unikalo.
Dominantní forma Mercedesu udivuje nejen diváky, ale i soupeře, dalo by se říci, že se svět vrátil do poloviny 50. let, kdy legendární Stříbrné šípy s označením W196 v rukou Fangia a Mosse (a některých dalších hostujících pilotů) předváděly zbytku startovního pole něco na způsob hry kočky s myší. Je pochopitelné, že El Maestro měl tenkrát k titulu cestu poměrně krátkou – s výjimkou Indianapolisu, kam „klasická“ sestava F1 tehdy nejezdila, dojel ve všech šesti závodech a jen dva nevyhrál – Monaco a britské Aintree. V tomto směru je ještě dost času na nějaký ten zvrat, ale dosavadní převaha Hamiltona a Rosberga vyvolává vrásky na tvářích soupeřů v takové míře, že spíš připomínají vojenské zákopy. A když se tedy nemají k akci soupeři, tak si to aspoň „hoši od medvědů“ rozdávají mezi sebou. V tomto směru je víc než sympatické, že se jim zatím zajídá něco na způsob týmové režie a pokyn „dovezte auta v pořádku do cíle“ si vysvětlili pro diváka tím nejlepším, pro tým poněkud zneklidňujícím způsobem. Vzhledem k tomu, že jsem v monopostu F1 nikdy neseděl a nejspíš mě to i nepotká, netroufám si odhadnout, nakolik bylo riziko při soubojích prokalkulované a jak moc se mohl jeden z Mercedes Boys spolehnout na druhého, každopádně nám připravili show, po dlouhých měsících občas náhodně přerušeného půstu zase mající nádech lukulských hodů, vystřídavších systematické pojídání pohankové kaše. Jak se ale říká, vždy se najde nějaký ten varovně vztyčený prst – fakt, jakým se v poslední fázi Grand Prix dokázalo duo německé stáje odtrhnout od soupeřů vyvolává nemilou otázku, jak by to bylo s atraktivitou, kdyby (podobně jako v Austrálii) potkal jednoho z mercedesů defekt.
Naštěstí se snažili i další soupeři a chvílemi to vypadalo, že se na Sakhiru odbývají interní boje o pozici v týmu. Jistěže to tak nebylo, duely se prolínaly a vstupovali do nich i jiní aktéři. Prozatím však ukazují proměnu startovního pole a pro mnohé je překvapením forma týmu Force India. Já bych se spíš klonil k dlouhodobému progresu, který jen nebyl korunován tím sladkým šampaňským mokem – vždyť ze 115 odjetých závodů se dr. Mallya mohl teprve podruhé radovat z přítomnosti některého ze svých chráněnců na pódiu (to historické první má na svědomí Giancarlo Fisichella v Belgii 2009). Každopádně po třech závodech je Force India v situaci naprosto neznámé – za suverénním Mercedesem drží stříbrnou příčku v Poháru konstruktérů! Na vzedmuté vlně pluje i Williams, jenž čekal více než rok na dvojitý bodový zářez – od Grand Prix USA 2012 až do předchozího závodu v Malajsii, a v Bahrajnu potvrdil svou formu stejným umístěním. A v tomto směru je třeba nutné vyzdvihnout duchapřítomnost Valtteri Bottase, jehož obkroužení krajana Räikkönena na konci cílové rovinky bylo úžasnou improvizací na dané téma. Finové se derou do popředí a mohou jen lehce litovat, že se syn mistra světa 1982 rozhodl přijmout občanství německé – to by pak Suomi disponovalo interesantní údernou silou.
Zajímavě se nám startovní pole přeskupuje, čehož přímým důsledkem může být i zvýšená atraktivita v bahrajnských píscích, ale zároveň se musíme do jisté míry zklidnit: pořád jsme na začátku sezóny. Jinak by museli u Red Bullu bít na poplach takovým způsobem, že by zalarmovali celé Rakousko. Čtyřnásobný mistr světa měl obdobně darebný začátek sezóny před dvěma lety, kdy na tom byl ale přeci jenom o něco lépe. A na klidu mu rozhodně nepřidá fakt, že Ricciardo překonal všechny dohady, jak se s novou rolí v týmu vypořádá – nebýt diskvalifikace, slavného Sebastiana by zatím spolehlivě přehrával. To Ferrari má pozici ještě složitější – už v závěru loňské sezóny vysvětlovalo, že v podstatě už zbrojí na tu letošní – a místo drtivého nástupu se potácí v polovině startovního pole. Těžko říci, zda mají býci podobně jako koníci v rukávu nějakou zázračnou inovaci, která by na počátku evropské části mistrovství změnila poměr sil – nepříjemně se nabízí eventualita, že to bude jen pouhé přání.
Když už nebývalo drama v boji o pozice, člověk aspoň podvědomě čekal na nějakou velkou ránu. Jistotou v tomto případě býval Pastor Maldonado a jeho příspěvek okořenil i událostmi nabitý třetí závod sezóny 2014. Lze polemizovat o vině a nevině, ale z pohledů ze čtyř různých úhlů bylo víceméně jasné, že Venezuelan předvedl nedostatek předvídavosti a odhadu. Guttierez vlastně mohl mluvit o štěstí, že vývoj monopostů dospěl prakticky do stadia dokonalosti, i když z jeho reakcí a především pozdější prohlídky bylo zřejmé, že si své šrámy ze střetu odnesl. Když jsem viděl sauber rotující vzduchem, ihned jsem si vzpomněl na podobnou situaci v Monacu 1986, kdy se téměř identicky proletěl nad dráhou Patrick Tambay. I když tam byla příčina střetu s Martinem Brundlem jiná, Mexičanovo salto mortale v Schumacherově zatáčce na bahrajnském Sakhiru jako by mu z oka vypadlo. Bezpečnostní komise však měla jasno a Derek Warwick s udělením trestu vůbec neváhal. Když už jsme u tohoto Angličana, jak se nám krásně mísí vzpomínky a historie. Derek totiž okupuje čtvrtou příčku v nepříliš lichotivém žebříčku pilotů, kteří nedokázali vyhrát ani jednu Grand Prix – jemu k tomu nestačilo 146 závodů v F1. O místo před ním je – Martin Brundle.
Docela na závěr bych se ještě krátce zamyslel nad faktem, který se tu nezřídka probírá. Jestli závod je nebo není atraktivní si troufám říci každý divák pozná sám, takže mu to není nutno co každých pět minut podsouvat, ani onu napínavou podívanou umocňovat řevem, jakým jeleni v jistém období vábí své ladné protějšky. Ostatně to je věc přístupu, chápu, že u někoho takový projev nahradí atmosféru, i když dost pochybuju, že aktéři na trati to slyší nebo dodatečně ocení. Chápu také, že obvyklý zprostředkovatel přenosu prosazuje na prvním místě komerční zájmy a ruku v ruce s tím i bulvární informace. Ovšem udělat z někoho hrdinu jen proto, že se odhodlá po soustavném scházení a rozcházení svou partnerku požádat o ruku, to už chce hodně velkou odvahu. Samozřejmě mohou tvůrci onoho příspěvku tvrdit, že fanoušci F1 umírají touhou vědět podrobnosti soukromého života Lewise Hamiltona a na zdi svých příbytků si vynášejí časovou osu a na ní zaznamenávají průběh kolísajícícho vztahu s Nicole Prescovia Elikolani Valiente Scherzinger. Mě by daleko více potěšilo připomenutí už zmíněného jubilea v podobě 900. Grand Prix, případně vzpomenutí na slavného Jacka Brabhama, jenž 2. dubna oslavil úctyhodných 88 let nebo připomenout v retrospektivě ono dlouhé čekání Mercedesu na šestý double při své účasti v F1 (zpětně k minulému závodu). Případně by šlo se zmínit o události, která v roce 1968 nepřímo zasáhla formuli 1, když 7. dubna za dodnes ne zcela vyjasněných okolností zahynul na Hockenheimringu v závodě F2 fenomenální Jim Clark. Bylo by možná zajímavé udělat takovou malou anketu, zda fanoušky víc zajímá fakt, že Lewis se přiblížil k první čtvrtstovce triumfů F1, nebo skutečnost, že do toho konečně praští a jako pojistku koupil své vyvolené letadlo. Zbývá si položit otázku, zda tvůrci rubriky Hrdina neměli lepší materiál, a nebo, a to je mnohem horší varianta, že o ničem lepším nevěděli.
P.S. A když jsme u těch oslav: pogratulujme k 250. Grand Prix Jensonu Buttonovi či Mercedesu, jehož vůz se podvacáté postavil na nejlepší startovní pozici, o což se třeba takový Rosberg zasloužil pětkrát a vyrovnal tak výkon svého otce. K těmto jubilantům se přidávám i já, neboť mohu slavit první výročí svého příchodu na F1 News.