Každá změna to má těžké a pokud se snažíte předělat téměř všechno, většinou to nedopadne nijak světoborně. Nedá se říci, že by královna motoristického sportu neprodělala podobný otřes, vzpomeňme námátkou rok 1952, kdy se de facto ponížila na úroveň F2, aby se mohla opět úspěšně nastartovat. Pro nás bude asi zapamatovatelnější ročník 1983, kdy skončila éra stále nebezpečnějších wingcarů, monoposty přišly o tolik diskutované těsnící lišty, prodělaly vzhledový facelift – a rozhodně se nezpomalily tak, jak bylo předpokládáno, leč aspoň se vytratil onen negativní efekt, kdy se sami piloti nazývali „cvičenými opicemi“. Stěžovali si, že ve voze jsou jako ve vozíku na kolejích a ani to minimum v podobě brzdění a přidávání plynu není jednoznačné. Teď to vypadá, že se do onoho blahého věku trénovaných primátů svým způsobem vracíme. Stačí detailní seznámení s technikou současných nových monopostů a maně nás napadne otázka, proč tam vlastně pilot je. Přetechnizované vozy se blíží radiem řízeným strojům, o nichž nerozhoduje jezdec, ale příslušný počet řádků daného programu a vrtochy hardwaru nebo softwaru. Leč je to pláč na nepravém místě, protože ačkoliv nám neustále odpovědní experti tvrdí, že všechny změny jsou dělané vlastně pro nás, pro diváky, tak čísla nadále klesajícího zájmu o F1 ze strany právě fanouškovské obce jsou alarmující. Nemá smysl si lámat hlavu nad tím, jak nehezky některé monoposty vypadají, to bylo v minulosti stejné, vždyť třeba Ferrari z roku 1981, řadící se k úspěšnější polovině, vypadalo jako nedodělaný polotovar, naopak krásný ATS D4 honosící se titulem Miss wingcar neudělal jediný kloudný výsledek. Ono to vždy o vzhledu není. Ale spirála rošád nejen technických dokazuje, že je něco nějak podezřele se kazícího ve státě formulovém a vtloukáním klínů kam se dá se situace nikoli zlepšuje, ale pomalu posouvá do míst, odkud není návratu.
Letošní sezóna svými radikálními změnami by to měla převrátit k samým pozitivům, leč mám někdy obavu, abychom za pár let nekoukali na jednoválce o padesáti kubických centimetrech s tím, že to je prostě vývoj. Nebudu se chovat jako hotentot a prohlašovat, že jakékoli omezení je ztrátou konstrukční a tvůrčí svobody, ale královna motoristického sportu nemá svůj titul jen tak pro nic za nic – a když jí postupně oloupeme o atraktivitu a dramatičnost, těžko to zachráníme okázalými projevy a bohatou vlajkoslávou. Co mám na mysli, sdělím záhy.
Je ale také pravdou, že dělat radikální soudy po prvním závodě nové éry není dobré. Na jednu stranu měly týmy dost času na to, aby se s daným směrem popraly, a pokud to nestíhaly, je to opravdu jen a jenom jejich problém. O změnách se vědělo dost dlouho na to, aby špičkové mozky a konstruktérské týmy prokázaly svou oprávněnou příslušnost k nejvyšší technické špičce. Ovšem dělat podle toho nějaké závěry – to je dost krátkozraké a když se zadíváme do bohaté historie F1, nezřídka byl první závod nebo dokonce dva tři úvodní podniky šampionátu velkým překvapením, než se situace stabilizovala. Ne nadarmo říká jedno české přísloví cosi o kapse a prvním vyhrání. Jestliže nějaké týmy dle zpráv nebyly schopny nasimulovat v testech počet kilometrů rovnající se délce jedné Grand Prix, není divu, že při jejím ostrém absolvovaní mohou mít potíže. Je ale také třeba si uvědomit, že závodů je ještě osmnáct a vlastně kdokoli si může s naprostým klidem dovolit jeden vynechat, vždyť díky pochybné blahovůli pánů z FIA si takto vypuštěný závod mohou nahradit v posledním klání díky dvojnásobnému počtu bodů. A tak takového Hamiltona či Vettela vůbec australský neúspěch mrzet nemusí a třeba už za čtrnáct dní si budou libovat, jak dokonale uspali a převezli konkurenci. Vždyť toto prostředí není průzračně čisté a kolikrát jsme byli svědky, že co vypadalo jako totální propadák byla vlastně do jisté míry geniální kamufláž.
Nicméně se vydejme do Austrálie a vypíchněme aspoň něco málo z toho, co nás vysloveně neuspalo. Nemohu se ztotožnit s faktem, že jsme viděli vyrovnaný závod – způsob, jakým Rosberg zdolal konkurenci připomíná loňskou Vettelovu převahu, vždyť Nico měl odstup od druhého v cíli tak velký, že ho loni dominující Sebastian při svých výhrách překonal jen ve třech případech (Singapur, Indie a SAE). Dramatické to nebylo ani s bojem o druhé místo, protože tady platilo ono otřepané: „Jedna věc je dojet, druhá předjet“. A nováček Magnussen v závěru mohl všechno možné, jen ne zaútočit dle libosti. Některé souboje jsme samozřejmě viděli a malé množství jich bylo skutečně kolo na kolo, ale to provázelo spíš úvodní formující se fázi závodu. A hodit všechnu atraktivitu na Valtteri Bottase, spekulovat o tom, kde by mohl být, kdyby? On pochopitelně chyboval, ale zase mu jeho úlet nepřinesl dramatickou ztrátu díky výjezdu safety caru, prokousat se trápícím startovním polem na svou pozici nebyl takový problém (a ani nijak zásadně úchvatná podívaná stran soubojů). Objektivně je také nutno říci, že mu jeho soupeři ne přímo otevírali vrátka, ale doslova servírovali lepší místa na zlatém tácu. Ovšemže to může jít na vrub novému chování monopostů a Hülkenberg, Vergne, Kvjat a Räikkönen prostě pod tlakem nezvládli udržet svá vozidla v ideální stopě, ale takový už je závod, Leč právě díky tomu měl finský blesk mladšího vydání otevřenou cestu k úspěchu, jenž pro dnes už klasický tým F1 ležel loni v oblasti nedosažitelné.
Pozornost si určitě zaslouží McLaren, pro nějž byla předchozí sezóna také hořkým hrnkem nevábného nápoje. Ani ne tak proto, že má přímo ve studiu svůj fanclub, takže po dojezdu už jen chybělo, aby i tam začaly létat špunty, ač by dle obvyklých forem měli přítomní moderovat či komentovat, jak zní jejich oficiální označení, a ne být fanoušky. Ale zpět k výkonu oživlých hochů pod dohledem navrátivšího se Rona Dennise: Magnussen se jedním jediným závodem stal historicky nejúspěšnějším Dánem v F1 – zdolal prakticky neznámé krajany Nellemana (bez jediného startu) a Belsø (2 Grand Prix), přes Nicolase Kiesu (5 GP) až po otce Jana, který doposud jako jediný Dán dokázal vyjet nějaký ten bod. Hledači skrytých významů si určitě všimnou, že Kevinův otec rovněž debutoval na McLarenu, i když v Grand Prix Pacificu 1995 startoval jen jako náhradník za Häkkinena. Měl tu smůlu, že tehdy ještě nefungoval inflační bodovací systém, protože dojel desátý a to by dnes znamenalo bod. Z toho je pochopitelné, že pokud Ricciardo slavil premiérové stupně vítězů, Magnussen mladší kromě stejné radosti mohl pyšně sdělit světu, že vedle Švédů a Finů už má i Dánsko historický výsledek a postavení na „bedně“, díky němu se do pomyslné Zlaté knihy zapsal již 28. stát, jehož zástupce dokázal dojet mezi prvními třemi. Zajímavé je, že v téhle společnosti zcela chybí Norové – ti na svého pilota F1 doposud čekají. Tedy pokud do tohoto společenství nechcete počítat ještě Island. Pozornost si zasloužil i Daniil Kvjat, v současnosti šestý nejmladší pilot F1, který o dva dny odsunul na sedmou příčku legendárního Chrise Amona a rozšířil neexistující Klub devatenáctiletých na osm jmen (Alguersuari, Thackwell, R. Rodriguez, Alonso, Tuero, zmíněný Amon a Vettel). Jedno prvenství mu však patří – stal se vůbec nejmladším pilotem, který v F1 dosáhl na body, byť to bylo pouze o necelý měsíc (přesněji 25 dnů) před doposud rekordním Vettelem.
Znovu je třeba zopakovat, že po prvním závodě je na radikální soudy času habaděj. Jeden se však nabízí už teď. Přes zásadní změny to na trati nijak nově nevypadá, tedy pokud jde o dění. Jestliže někdo halasně vykřikuje, že jsme svědky napínavé podívané a doufá, že přání nějakým zázrakem změní průběh Grand Prix, měl by se nad sebou zamyslet. Drama od začátku do konce se souboji kolo na kolo vypadá poněkud jinak. Jenže kdybychom tohle přiznali, mohlo by se stát, že by nemálo lidí ten budík na časnou ranní hodinu nenařídilo a podívalo se (nebo taky ne) na vcelku fádní průběh závodu ze záznamu. Formule 1 se prostě musí prodat a atraktivita, pokud není, vymyslet. Já osobně, a to je můj názor znásobený čtyřmi desítkami let zkušeností, si říkám, že tahle změna vedla zatím k jedinému – k nejistotě. A to není vždy to nejlepší – pro piloty, pro diváky a třeba i pro sázkaře.
P.S. Jako by měli pořadatelé dojem, že malou atraktivitu závodu musí nějak zpestřit, nebo se možná chtěli pomstít za „neadekvátní hlučnost monopostů, kterou mají ve smlouvě“, rozhodli se zahýbat s pořadím a na světě je první, i když po logickém odvolání Red Bullu stále ještě prozatímní diskvalifikace. Stačí si vzpomenout, jaký guláš protestů a dohadů vyvolaly podstatně menší změny třeba v roce 1976, a může nás celkem přirozeně napadnout, zda letošní závody vedle „jízdy taxikářů“ a jiných přídomků nedostanou ještě jeden: Formule 1 pořádaná u zeleného stolu.