Fanouškům F1 není třeba připomínat, že Penske zanechal i krátkou, ale významnou stopu v této oblasti. Poté, co se mu zhroutil svět v případě tragického úmrtí jeho přítele a dlouholetého pilota Marka Donohue, hodlal F1 opustit. Přesně rok po této události oslavil společně s Johnem Watsonem své první a také jediné vítězství v F1. Na přelomu let 1976/1977 Penske svůj tým Formule 1 prakticky ze dne na den zrušil a vozy prodal nově se rodícímu týmu Auto Technik und Spezialzubehör (ATS).
Psali jsme
V rámci oslav Media Tour v severokarolinské Charlotte si můžeme připomenout něco málo z bohaté historie Rogera Penskeho, který zodpověděl několik otázek.
Co vás napadne, když se ohlednete na vaše padesátileté působení v motoristickém sportu?
Roger Penske: Vzpomenu si na všechny ty skvělé lidi, kteří v naší společnosti pracovali a pilotovali naše vozy. Bylo to 85 jezdců, kteří nám přivezli 430 vítězství. Podle mě je to právě zásluha těchto kluků, kteří na tratích riskovali krk, a také týmových šéfů. Kdybych dnes, v době 50. výročí týmu Penske, sečetl jejich věk, reprezentuje číslovku 3200 let, což poukazuje na nízkou fluktuaci a skvělé výsledky.
Který okamžik v padesátileté historii týmu Penske považujete za zásadní?
RP: Vy asi myslíte naše první vítězství v 500 mil INDY. Ale každý z těch triumfů - a bylo jich šestnáct - má v sobě něco zvláštního. Vyhráli jsme šampionát Sprint Cup, dvanáctihodinovku v Sebringu a tak dále a tak dále. Daytona 500... opravdu nemám nějaké zásadní vítězství. Pokaždé, když vyhrajeme, je to pro mě krásný den, protože jak už jsem dříve řekl, když jdu o víkendu na závody, je to jako pro někoho jít na ryby.
Zmínil jste Daytonu 500, má pro vás nějaký zvláštní význam?
RP: Pokud tím myslíte můj první závod v roli vlastníka týmu, když jsem v 60. letech s Corvettou absolvovali 24 hodin a ve své tříde vyhráli, pak máte pravdu. Vzpomínám si, že odměna činila 2500 $, triumfovali jsme tehdy s Ryanem Newmanem a Joey Loganem. Bylo to něco speciálního, zvláště když si uvědomíme, co Daytona znamená pro NASCAR.
Vztah k vaším závodníkům nekončí pouze u jejich působení na trati. Chce se vám o tom mluvit?
RP: Jde o týmový sport složený z mnoha věcí. Nejde jen o závodní dráhu, členy týmu na boxové zídce, inženýry, kteří postavou auto; jde také o jistotu, že piloti a tým jako takový chápe podnikání, které provádíme. Je to hodně důležité, protože dnes bez dobrých vztahů s OEM (Original Equipment Manufacturer) bychom neměli vůbec možnost se účastnit seriálu NASCAR.
Pro mě je to komplexní záležitost. Není možné být jenom dobrým pilotem, je třeba mít i znalosti inženýrské, zvládnout obchodní stránku a to ani nemluvím o důležitosti komerčního využití, které piloti našemu týmu přinášejí. Jsou to individuality, které reprezentují naši značku v celosvětovém měřítku.
Jaké jsou podle vás nejdůležitější vlastnosti pilota?
RP: Zpočátku jsme příliš nerozuměli technologiím a inženýrství. Neměli jsme dost odborníků, stejné to bylo u aerodynamiky. Nechápali jsme mechanickou přilnavost, ale postupem času se u nás objevili lidé, kteří těmto problémům rozuměli. Typickým příkladem byl Mark Donohue. Právě on přenesl poznatky z konstruktérského prkna na závodní dráhu.
Dnes je pro mě důležité i to, co pilot vyhrál. Je mi jedno, na jaké úrovni, ale musí vědět, jak vyhrávat. Musí být schopen komunikovat s lidmi u týmu a být "týmovými hráči", protože pokud máte tým složený ze tří čtyř jezdců, vyhraje jenom jeden a další musí přijmout druhé, třetí místo.
Ale co je dle mého názoru stále důležitější - pochopit technologii svého vozu. Moji piloti jsou schopní rozebrat auto a znát jeho každý kousek. Tráví v dílně daleko víc času, než by museli. Jsou v perfektní kondici, mohli by se měřit atletům nebo reprezentantům míčových her. Máme atletického trenéra, chceme, aby byli lepší, lepší a ještě lepší, to je velmi důležité.
A konečně, musí mít i komerční cit a postoj, protože je to důležité pro naše sponzory, náš pilot je musí správně reprezentovat. Jak vidíte, existuje mnoho hledisek, podle kterých své další piloty vybírám.
Nezdá se vám, že jste ještě zcela nedokončil svou práci v F1?
RP: Formule 1 je dnes zcela speciální sérií, vždycky byla a bude. Je to Indianapolis každé země. Bohužel, bez sídla v Evropě nebudete schopní každodenně soupeřit s ostatními.
Myslím, že Gene Haas vybudoval separátní tým. Podpořil ho finančně, takže v tomto okamžiku nás o notný kus předběhl. Sice jsme před 40 lety vyhráli díky Johnu Watsonovi v Rakousku, ale v současné době se zaměříme na naše hlavní cíle, kterými jsou IndyCar, NASCAR, XFINITY a samozřejmě australskou V8 Supercars. Tam se nyní snažíme být nejlepší.
Přemýšlel jste někdy jak dlouho vydrží váš rekordní počin šestnácti vítězství v 500 mil INDY?
RP: Dosáhnout takového počtu vítězství je výjimečné a dá to hodně práce, podílí se na něm hodně lidí a je třeba velkých výkonů. Věřím, že můžeme jít dál a vyhrát posedmnácté, poosmnácté, podevatenácté a podvacáté. Letos se jede jubilejní 100. ročník, bude to hodně důležitý závod, pokusíme se vyhrát. Máme čtyři dobré piloty a prakticky nezměněný tým.
V Indianapolisu jste se objevil poprvé v roce 1969, poněkud jste pozměnil vnímání boxových stání. Jak se na to díváte s odstupem, když vlastně všichni pokračují v "Penskeho cestě"?
RP: Když jsme se tam poprvé objevili, tuším, že nám říkali »ostříhaní hoši s naleštěnými koly«, ale přinesli jsme nemalé množství inovací. Pořád jsme se zlepšovali a šli kupředu. Vzpomínám třeba na rok 1994, kdy jsme kromě dvou kol vedli celý závod. Evoluce jde s námi. Ve sportu, v životě. Na trati uspějí jen ti, co se stále zlepšují, vyhrávat je pořád těžší, proto jsem rád, že jsme mohli být součástí této historie.
Měl jste startovat jako pilot v roce 1964, ale odmítl jste. Proč?
RP: Měl jsem šanci absolvovat s Clintem Brawnerem a Jimem McGee test, ale měl jsem ještě nějakou práci v Alconě a nedostal jsem volno. Asi si vybrali podstatně lepšího pilota, když angažovali Maria Andrettiho.
Mohl byste vybrat nějaký speciální ročník?
RP: Existuje plno závodů, kdy jsem plakal z dojetí nad úspěchem, stejně jako jsem ronil slzy při neúspěchu. Asi největším zklamáním pro mě byl rok 1995. Al Unser vyhrál 500 mil INDY v roce 1994 a o rok později se Emerson Fittipaldi k úžasu všech nedokázal kvalifikovat. Já, Fitti i Unser jsme kráčeli do garáže a ztratili dominanci, kterou jsme si vybojovali rok předtím. Ale těch vítězství bylo opravdu hodně, tak je těžké vybrat nějaké zvláštní.
Je něco, co byste ještě rád vyhrál?
RP: Rád bych ještě triumfoval ve 24 heures Le Mans. Jž jsme to vyzkoušeli, ale nikdy jsme tam neměli úspěch. Snad bychom se na ten podnik mohli nějak připravit, ale v současné době máme kompletně nabitý program, ať jde o NASCAR nebo IndyCar se čtyřmi vozy, takže se chceme soustředit na tyto kategorie. Máme skvělé lidi, posledních pár dnů jsem strávil kontrolou našich rozpočtů a posuzováním šancí našich pilotů. Naše sestava v NASCAR je prolínáním zkušeností a mládí, pro IndyCars máme protřelé borce jako Helio Castroneves a Juan-Pablo Montoya doplněné opět dvěma mladíky. Máme hodně velké šance.
Za nějakých 25-30 let asi toto prostředí opustíte (smích), tedy nejspíš. Myslíte si, že váš tým bude fungovat dál?
RP: Netuším, kdy sportovní prostředí opustím. Bude to pravděpodobně velmi náhlé, až se pro to rozhodu. Ale spoléhám, že můj odkaz bude pokračovat dál. Moje rodina a mí synové tento sport milují, jsou vlastně páteří týmu, takže nevidím důvod, proč by se od něj neměli zapojit. Pokud dokážeme udržet silné sponzory a zůstanou s námi klíčoví lidé, můžeme tu být opravdu věčně.
Proč se zabýváte tak rozmanitou skladbou závodních sérií a nesoustředíte se jenom na jednu kategorii?
RP: Byl jsem závodníkem a měl jsem rád dlouhé vzdálenosti, takže jsem zpočátku o třeba neuvažoval o INDY. Ale takový závod s Rusty v Atlantě (NASCAR) byl klíčový, a jakmile v této kategorii jednou uspějete, už vás to nepustí. Pilot, reprezentující určitý tým, má něco jako osobní závazek.
Proč jste se tedy z NASCAR v jednom období stáhl?
RP: Nevím, že bych se stáhl. Mám dojem, že to bylo období s Rusty, myslím, že jsme v roce 1981 jeli jeden závod a pak už měli plno. Působili jsme v IROC, účastnili se Can-Am, závodili jsme v IndyCar. V té době jsem si myslel, že toho máme až až a tím pádem rostly i náklady. Pokud bychom neměli sponzory, tak se jsme se nemohli udržet. Když jsme se usadili a získávali pravidelně dobré výsledky, dali jsme dohromady naše marketingové oddělení, byli jsme schopni získat přístup k některým klíčovým lidem v oblasti sponzoringu a propojili je s naší společností.
Co vás stále drží v této branži?
RP: Jsem rád ve spojení s lidmi, součástí týmu. Je to ona posledlost se k tomu každý závodní víkend vracet. Chceme být úspěšní, a mně se líbí to napětí. Líbí se mi propojení s mými lidmi, dát jim najevo své rozhodnutí a další věci, které nám pomáhají budovat naší značku a pokračovat na oné speciální cestě.
Jak se tedy bude "Penskeho cesta" dále vyvíjet?
RP: To opravdu nevím. Možná je to tím, že jsem chodil do vojenské školy. Jedno vám ale řeknu - začínal jsem v zadní řadě naší čety a bylo těžké se prodrat dopředu. Vím jistě, že se rozhodně nechci vracet.