Kivi ve znaku: Počátky stáje McLaren (4/6)

Čtvrtý díl příběhu o stáji McLaren

ORANŽOVÁ SÍLA V CAN-AM
Bruce nesoustředil pozornost výhradně na závody grand prix formule 1. V USA trávil hodně času a jakmile zaslechl informace o nově vznikajícím kanadsko-americkém šampionátu sportovních vozů, s přihláškou dlouho neotálel.

Do stroje McLaren M1B posadil kromě sebe i krajana Chrise Amona, jenž absolvoval první dva závody sezóny a pokaždé skončil na bedně. Bruce startoval ve čtyřech z šesti případů. Přestože nevyhrál ani on, pokaždé se objevil na stupních vítězů a v šampionátu skončil na třetí příčce. To nebyl vůbec špatný výsledek. Důležité ale byly finance, štědře dotovaný šampionát Can-Am znamenal pro všechny týmy zlatý důl a Bruce si velmi dobře uvědomoval nesmírnou důležitost této série pro další fungování McLarenu.

Co se nepovedlo v roce 1966, dokonal Bruce o rok později. Robin Herd navrhnul lehký a konstrukčně jednoduchý model McLaren M6A, který s údernou rychlostí brázdil okruhy kolem listnatých stromů ve Wisconsinu, žlutého písku v Kalifornii a jehličnatých stromů v Kanadě. Nový jezdec McLarenu Dennis Hulme vyhrál první tři závody, následujícím dvěma podnikům vévodil Bruce. Až ve finále sezóny, kdy oběma odešel motor Chevrolet, se z triumfu mohl těšit někdo jiný.

Co stálo za dominantním úspěchem McLarenu M6A? Tak zněla otázka všech soupeřů, zdrcených sílou britských vozů novozélandského pilota. Byli to Robin Herd a důkladná příprava, čítající 3000 testovacích kilometrů, v nichž se M6A přeměnilo na nedostižný stroj. Na rozdíl od předchozí sezóny byly mclareny natřeny na výraznou oranžovou barvu, která se na dlouhou dobu stala válečným zbarvením všech závodních vozů z dílny Bruce McLarena.

Stáj McLaren hrála prim v Can-Am i následují sezonu. Ve třetím ročníku šampionátu si odnesla čtyři triumfy z šesti závodů a  titul slavil v předchozím roce druhý Hulme. Scénář závodů se velmi často opakoval. Nový McLaren M8A ujížděl pronásledovatelům hned po startu a po pár minutách jim mizel z dohledu. Bruce a Hulme byli prostě příliš rychlí a jediný, kdo mclareny z dálky ohrožoval, byl tým Rogera Penskeho s jezdcem Markem Donohuem.

Jestli McLaren v roce 1967 dominoval, tak v roce 1969 konkurenci naprosto zesměšnil. Oranžový model McLaren M8B vyhrál úvodní závod, pak druhý, třetí, čtvrtý, pátý a tak to pokračovalo až do finálového jedenáctého podniku. Stáj McLaren zvítězila v každém závodu sezóny, o triumfy se pravidelně dělili Bruce s Hulmem a v tomto případě se o pět bodů radoval z titulu Bruce. Podařilo se mu nasbírat o polovinu bodů více než třetímu muži šampionátu Chucku Parsonsovi.

Dokonalost jménem McLaren M8B zajížděla oproti předchozímu modelu o dvě až tři vteřiny rychlejší časy. S vysokými přítlačnými křídly nad zadní nápravou šlo o vůz, který chtěl každý jezdec. Jenže Bruce odmítal sdílet takové veledílo a na prodej dával jen starší modely.

Čím větší byla dominance mclarenů, tím více stoupala poptávka po těchto vozech. Soukromé týmy chtěly vybavení, které vodilo tým McLaren od vítězství k vítězství. Bruce mohl stěží pokrýt poptávku a proto uzavřel dohodu s Peterem Aggem a jeho společností Trojan. Agg dostal vždy na konci sezóny konstrukční plány posledního modelu mclarenu, jenž pak podle libosti upravil a prodával zájemcům. Na starost měl i veškeré náhradní díly a McLarenu pak vyplácel podíl za každý prodaný mclaren z dílny Trojanu.

Rozpolcení týmu McLaren mezi šampionáty Can-Am a formule 1 vyžadovalo od každého člena vysoké pracovní nasazení. Boj na dvou frontách neustáli Dan Gurney a John Surtees s vlastními týmy a dokonce i stáj Ferrari dala raději své vozy do rukou soukromníků.

Taktéž McLaren čelil rozkolu zaměstnanců, kteří se museli soustředit na vozy Can-Am a formule 1 zároveň. Nastaly případy, kdy jediný mechanik pracoval na monopostu F1 a zbytek zaměstnanců na oranžovém klenotu kanadskoamerických závodů. Bruce se po brzkých úspěších rozhodl stavět vlastní motory s pomocí automobilky Chevrolet, která mu agregáty poskytovala a tým jej následně upravoval. Na první pohled se tento tah jevil jako riskantní, ale Bruce si od přestěhování agregátů pod vlastní střechu sliboval ještě větší poodskočení od soupeřů, což se mu samozřejmě povedlo.

Bruce si Can-Am nesmírně oblíbil, třebaže mu vadila určitá neprofesionalita. Například požadoval, aby traťový komisař ukazoval cedule se zbývajícími minutami do startu. Jezdci totiž nikdy pořádně nevěděli, kdy mohou nastartovat motory, kdy mechanici musejí opustit dráhu a kdy se vůbec má celé pole rozpohybovat do zaváděcího kola.

Podle Bruce byla však série Can-Am tím nejlepším, co tehdejší motorsport nabízel. Navíc série hrála podstatnou roli v působení McLarenu ve formuli 1. Šampionát býval na svou dobu nebývale dotován. V roce 1969 si McLaren odvážel za každý závod, kde obsadil první dvě místa, 50 000 – 75 000 dolarů. Připočteme-li k tomu zisk z prodeje vozů na konci sezóny, disponovala stáj životně důležitými prostředky na budování konkurenceschopného monopostu F1.

Tým McLaren od druhého roku působení v Can-Am nenašel za pět let jediného soupeře. Oranžové sportovní mclareny byly technickým vrcholem oblíbené kanadskoamerické série, což dokazuje i tato statistika: 37 vítězství z 43 závodů v letech 1967 – 1971.

Doporučit článek

Diskuze:

Počet příspěvků: 1 Přidejte vlastní názor…

Další zprávy