Willi Kauhsen Racing: jepičí život německého snu o F1 (1/2)

Do poslední kategorie můžeme zařadit i tým německého závodníka Williberta Kauhsena, jenž rokem 1978 podnikl strastiplnou cestu do formule 1. Cestu, trvající jen dva závody.

Z OVERALLU DO OBLEKU
Za vznikem týmu Kauhsen stojí Willibert Kauhsen, nikterak špatný závodník na přelomu 60. a 70. let. Že umí kroutit volantem poměrně dobře, přesvědčoval soupeře v mistrovství světa sportovních vozů a šampionátu Intersérie. Kauhsen debutoval ve sportovních vozech v roce 1965. Po pěti sezónách příležitostných startů se do šampionátu Intersérie vrátil s vlastním týmem Willi Kauhsen Racing a hned patřil k favoritům. S Porsche 917/10 skončil po urputném boji s Finem Leem Kinnunenem na druhém místě. O rok později bitva o titul pokračovala a Kinnunen mu znovu vyfouknul titul před nosem. Kauhsen se představil v Intersérii naposledy v roce 1974. Tehdy v konečném hodnocení obsadil třetí místo. V následující sezóně chtěl postoupit o třídu výše. Zahájil spolupráci s automobilkou Alfa Romeo a pod křídly svého týmu ji dovezl celkové prvenství v šampionátu sportovních vozů. Prostředí kokpitu však opustil, plně se soustředil na řízení rozšiřujícího se týmu.

Nejzářivějším bodem Kauhsenovy kariéry závodního jezdce je druhé místo v Le Mans roku 1970 s Gerardem Larroussem v Porsche 917L. Kauhsenovým domovem byly vozy se střechou, coby pilot nechoval ambice na formuli 1. Z manažerského křesla se však na světový cirkus díval odlišně, královnu motorsportu chtěl v pozici šéfa týmu za každou cenu dobýt.

Kauhsen neotálel s přípravou a začal rovnou před prahem F1 – ve formuli 2. Koupil monopost Jabouille 2J, který před sezónou 1975 postavil schopný jezdec a konstruktér Jean-Pierre Jabouille. Francouz dosáhl na titul šampiona formule 2 v druhém roce od debutu 2J, kdy svedl velkolepou bitvu s krajanem René Arnouxem. Týmový kolega Michel Leclére vyhrál dva závody.

Kausen bedlivě studoval Jabouilleho konstrukci a pro vstup do F2 použil právě tyto monoposty. Přejmenoval je na Kauhsen Renault a angažoval Lecléreho a Klause Ludwiga.

Úvodní březnový závod na okruhu Silvestrone zahájil tým Willi Kauhsen Renault Elf Racing tím nejlepším způsobem – prvním místem na startu v podání Lecléra. Vítězství je nakonec minulo, Leclére a Ludwig pro technické poruchy nedojeli. Jak se později ukázalo, pole-position bylo vrcholem roku 1977. Tým se základnou v německém Eschweileru nepřetržitě upravoval monopost, což ke Kauhsenově zklamání sráželo výkonnost vozu na nižší příčky a Leclére nebyl schopen zabránit sestupu. Až v šestém závodě sezóny se jim konečně podařilo dojet do cíle. Tento úspěch zaznamenal sedmým místem Ludwig ve francouzském Pau.

Ludwig záhy poznal, že Kauhsenův tým mu ničí kariéru a raději odešel.  Jeho nástupci José Dolhem a Vittorio Brambilla si nevedli s monopostem 2J o nic lépe. Jedinou světlou chvilkou bylo Brambillovo třetí místo v druhém krátkém závodě v Misanu.

V devátém závodě byl Leclére konečně klasifikován – na 15. místě se ztrátou osmi kol. O něco lépe se dařilo jeho novému kolegovi, budoucímu čtyřnásobnému šampiónovi formule 1 Alainovi Prostovi. Francouz dojel na desáté příčce. V Misanu, kde Brambilla získal bronz, se Leclére vůbec nekvalifikoval. Stejné potupy se dostalo i Mariovi da Silvovi, který v předposledním díle sezóny usedl do třetího monopostu.

I přes katastrofální premiéru ve formuli 2 mířil Kauhsen výš. V roce 1978 hodlal vstoupit do světa formule 1. K tomu mu měly pomoci japonské monoposty Kojima, debutující na domácích grand prix v letech 1976 – 1977. V plánu byl nákup čtyř vozů a účast v deseti evropských závodech. První zakoupený model byl testován v Německu, nicméně porucha motoru Cosworth testování předčasně ukončila. Sponzorství se měla ujmout japonská spolešnost Toshiba, ale ve finále si to u kulatého stolu rozmysleli a Kauhsen musel dát nákup monopostů k ledu.

Ačkoliv první plány nevyšly, Kauhsen se nevzdával. Formuli 1 odložil o jeden rok a mezitím stavěl monopost. K jeho realizaci zlákal Klause Kapitzu z automobilky Ford a Kurta Chabeka z Porsche, jenž měl zkušenosti pouze se stavbou monopostů formule 2 a formule 3.

Kauhsen zlákal ke spolupráci i tři profesory z Univerzity v Cáchách, dále jednoho klempíře a tři mechaniky. Desetičlennému týmu nechyběla motivace a zapálení pro dobro věci, ovšem nikdo z nich nedisponoval znalostmi z konstrukce vozu F1 a jeho aerodynamikou. Alespoň že model v měřítku 1:5 mohli testovat v univerzitním větrném tunelu.

Jako pohonnou jednotku chtěl Kauhsen využívat motory Alfa Romeo, se kterou po úspěších ve sportovních vozech navázal vřelý vztah. Když se italská automobilka rozhodla vrátit do závodů grand prix prostřednictvím vlastní stáje, přišel Kauhsen o dodavatele. Místo Alfy zvolil osvědčené atmosférické agregáty Cosworth DFV. S náhlou změnou motoru bylo nutné změnit design zadní části monopostu, inspirovanou slavným Lotusem 79 s přísavným efektem. Celý vůz byl až na okopírovanou aerodynamiku klasickou skládačkou konce 70. let. Pětistupňová převodovka Hewland FGA, motory Cosworth, diferenciály ZF, hnací hřídel Loebro a tlumiče KONI. 

Z Německa přicházely do světa F1 kusé zprávy. Nikdo netušil, jak práce v týmu postupují a zdali se vůbec mistrovství světa zúčastní. Samozřejmě Kauhsen dále pracoval na přeměně snu ve skutečnost, dojednal dodávku pneumatik Goodyear a na sklonku roku 1978 byl monopost Kauhsen WK 1 hotov.