Jsou lidé, pro něž historie končí právě odjetým závodem. Přitom se v jejich vodách dá plout na zajímavých vlnách a nacházet souvislosti. Ne nadarmo bratři Justové v jedné své písni zpívali: „všechno souvisí se vším – aneb Praha leží pod Alpami“. Jak k tomu dospěli? Snadno: Praha je předhůřím Brd, Brdy jsou předhůřím Šumavy, Šumava předhůřím Alp… Proč vzpomínám právě tyto baviče? Protože i oni se s historií poměrně snadno rozžehnali, ač k tomu nebyl důvod.
Dění v posledním závodě na krátké verzi okruhu Sakhir vzedmulo právě takovou vlnu dohadů, co se vlastně stalo. Půda pro „konspiračky“ byla zoraná, prohnojená, zbavená škůdců, jen je zasít. Neboť předposlední závod skutečně měl spoustu zvláštních bodů, které se sice dočkaly oficiálního vysvětlení, ale tím jenom zvýšily pochybnosti, že na nás, obyčejné diváky, byla slovy Jaroslava Žáka a jeho Študáků a kantorů „postavena chatrč neboli bouda“.
Ale popořádku – spekulovalo se o tom, co asi může nováček v Mercedesu, jinak již slušně etablovaný a dle mnohých nadějný George Russell předvést v kokpitu po Hamiltonovi. Do jedné misky vah se uložily jeho schopnosti, na druhou putovaly některé rozporuplné události, které jeho poslední vystoupení provázely. Třebaže na nejvyšší úrovni odkroužil 36 Grand Prix (a nedokončil jich pouhých pět), loni byl jeho nejlepší výsledek čtrnácté místo, letos dvanácté. Za normálních okolností by měl – pokud vezmeme za základ tvrzení, že ačkoliv je Mercedes vítězné auto, nebude v něm drtit konkurenci jen tak někdo – figurovat někde v popředí, ale určitě ne významněji. Jinými slovy: Bottas si konečně může spravit renomé a potvrdit správnost rozhodnutí stuttgartských, že si ho drží v týmu.
A ejhle. Pilot, který měl na seznámení s problematikou, jak se s oblibou říká, necelý týden a první kola na „Merglu“ absolvoval v prvním tréninku, Fina nejenže s jistotou dostihl, ale on jej i předstihl. Pravda, v kvalifikaci nabraly věci očekávaný směr, ovšem s rozdílem tak nicotným, že to bylo stále více zarážející. Protože opět připomínáme – ono to není jen sednout do auta a točit volantem. Maně si vzpomínám, jak jsem se před jedním známým zmínil o Johnu Rambovi, jak ve druhé misi při záchraně zajatců ve Vietnamu suverénně skočil do sovětského vrtulníku a vypálil Rusům rybník (a něco vojenského arzenálu). Dotyčný, majíc na podobných strojích nalétáno kolem 700 hodin, se jen usmál a pravil, že něco podobného by bylo možné pouze po intenzivním, několik měsíců trvajícím výcviku, protože sovětské a americké pojetí vrtulníků se liší tak výrazně, že by si v něm neznalý člověk připadal jako občan, který vyleze ze standardního evropského auta a posadí se do klasického britského vozu s pravostranným řízením.
Pojďme dále: Russell na startu vyškolil Bottase a ten po téměř čtyřletém působení v mistrovském týmu tahal za kratší konec. Budiž, nepovedl se mu start, ale Russell si ho držel v pohodě od těla a první výměna natáhla rozdíl mezi oběma z dvou a půl vteřiny na víc než dvojnásobek. Na jednu stranu si řekněme, že nové koště dobře mete a vše mohla být náhoda, ale na ty se v F1 opravdu nehraje. Proto asi dost lidí začalo přemýšlet, co vlastně Bottas po boku Hamiltona pohledává. Možná padaly i termíny o příjemné existenci okořeněné sem tam nějakým vítězstvím a hlavně dobrým zázemím pro hlavního hrdinu. Opět musím odběhnout na jiné sportovní kolbiště. Famózního „Fakíra“, takto brankáře Jiřího Holečka asi zná většina z vás. V jeho kariéře je nemilé místo, když byl po výbuchu na MS 1967 (Vídeň) vypadl na tři čtyři roky z reprezentace. Později se dozvěděl, že jedním z důvodů byla skutečnost, že byl příliš ambiciózní a tehdejší jednička, Vlado Dzurilla, byl takovým přístupem rozladěn a nemohl se dostatečně soustředit. Může to vypadat jako nesmysl, ale v knize dr. Luďka Brábníka s názvem Fakír je to jasně popsáno. Takže co když je Bottas také takovou solidní dvojkou, která jistí Lewisovi záda a vlastně v postavení Mercedesu není důvod hledat někoho dravého, zdravě riskujícího, toužícího po nejvyšších metách?
Pak tu je ještě zajímavý názor Odina spojeného se situací na sázkových polích. Onen kurs 1000:1 je realitou a následný dopad, který náš hostitel tradičních hříměždických srazů vylíčil, také. Jestli došlo k propojení sázkových kanceláří (aspoň těch nejvýznamnějších) s vedením týmu – to je samozřejmě dohad, kalkul, ovšem nepostrádající smysl.
V historii sportu nacházíme mnoho sázkových podvodů a dovolím si připomenout ten nejspíš nejznámější při Grand Prix Tripolisu 1933. Tehdy majitelé třiceti losů mohli vyhrát pohádkové jmění, protože čísla jejich vstupu do ráje byla shodná se startovními čísly závodníků, startujících v závodě. Jak popisuje v životopisu Achille Varziho náš známý autor a novinář Miloš Kovářík, jistý Enrico Rivio oslovil Varziho s nabídkou, že mu přenechá polovinu výhry. Podle legendy Achille, nutně potřebující peníze pro svou náročnou milenku Lil, dohodl režii závodu se svými kolegy a nakonec opravdu vyhrál, třebaže mu nešel motor naplno. Tuším, že kromě jiných zdrojů se tato historka objevila v sešitu Devět rychlých mužů.
Mohlo tedy dojít k divadelnímu představení v boxech stáje, která co paměť sahá chybovala při zastávkách v boxech minimálně, a najednou vytvoří lapsus, jaký by snad neudělala parta amatéru toho nejhoršího týmu. V debatách se pochopitelně přetřásá přesné dění týkající se nefungující komunikace – nebo snad byli mechanici tak slepí, aby nasadili pneumatiky na Russellův vůz a teprve pak jim došlo, že to nebylo „alles in ordnung“? Logický postup by byl poslat Russella ihned pryč bez výměny – museli přece vidět, že jede k boxovému stání, ač je tam očekáván Bottas – a vyměnit pneu Valtterimu. A Russell by zastávku absolvoval později nebo vůbec ne, neboť sám Toto Wolff přiznal, že zastávka byla vlastně jenom pro jistotu, protože se to tak obvykle dělá, jinak by vozy do cíle bez větších potíží dojely na tvrdé směsi – v každém případě je poněkud podivné, že Mercedes pořád hlásá do světa, že důležité je vyhrávat, a najednou zcela bezmyšlenkovitě udělá takový nesmysl. Ale budiž, pořád ještě nebylo nic ztraceno. Bottas se na tvrdých pneu propadal, ale Russell stahoval Péreze na čele mílovými kroky. Osm kol před cílem mu chyběly necelé dvě vteřiny a bylo nad slunce jasné, že s využitím DRS je to otázka dvou, maximálně tří kol, kdy si Mexičana podá.
Místo toho se objevil „plíživý plattfuß“, jak se pozvolnému defektu pneumatik říká. I sám Josef Král ve studiu neregistroval zásadní zpomalení vozu ani vizuální, ani dle nabízených dat, jen pokyn v rádiu. Opravdu Russell minimálně jednu z nich "oddělal" za pouhých deset kol? A bylo za tím skutečně jen agresivní přejíždění obrubníků? Předtím na nich zajel 45. kol a bez potíží. Každopádně tentokrát tým nezmatkoval, odvedl velmi dobrou výměnu, ale Russell se propadl na 15. místo. Zbytek většina z nás viděla nebo četla. Finiš na velmi krátkou vzdálenost vynesl Britovi alespoň dva body útěchy plus jeden za supernejrychlejší kolo. Opravdu dost málo, když si uvědomíme, že pobytem na vedoucí pozici nashromáždil George tolik kilometrů v čele, že se rázem vyhoupl na třetí příčku za Hamiltona a Bottase… Ačkoliv se Toto Wolff v pondělí snažil co mohl vysvětlit, že všechno bylo de facto v pořádku, jen ty nešťastné vysílačky (ovšem nijak zvlášť nerozebral detailněji, co se vlastně stalo), samozřejmě také vyzdvihl Russella do nebes, jako by už byl nový šampion. Že by tak trochu omluva? Spřádejte dál vlákna konspiračních teorií.
Objevují se také názory, že Russell nesměl zvítězit, protože by pak opravdu mohl někdo připomenout výrok, že v Mercedesu by vyhrála i cvičená opice. Tento bezesporu s nadsázkou míněný názor však má své nedostatky, protože by vlastně devalvoval práci celého týmu. Jak to ostatně mírně řečeno humpolácky avizoval titulek jednoho článku Mercedes bez Hamiltona propadl, mělo by to vypadat, že bez sedminásobného mistra světa má tým třícípé hvězdy div ne problém projít do Q3. Jenže přiznat opak by vlastně nahrávalo dedukci, že kdo se posadí do Mercedesu, ihned má na vítězství, což koneckonců Russell předvedl. Což by vlastně mohlo hodit stín na Hamiltonovy úspěchy v tom smyslu, že vlastně není až tak skvělý pilot, když za něj vyhrává fantastické auto. To je ale názor lidí, kteří vidí – podobně jako v případě filmu Rush režiséra Howarda – jen povrch a nejdou do hloubky, lhostejno jestli je nezajímá skutečnost nebo prostě nemají potřebu a slupnou to první, co se jim na talíři objeví. Pochopitelně bude někdo přemýšlet a zeptá se, zda by byl Mercedes tak úspěšný, kdyby dejme tomu Hamilton neudělal onen na první pohled nesmyslný přestup před sezónou 2013 a neopustil McLaren. To už jsme na bázi virtuální nereality – možná by měl McLaren pár titulů navíc, možná ne a v barvách Mercedesu by dominoval někdo jiný – třeba Vettel. Ale jak už bylo řečeno, to je věštění z křišťálové koule a ta v F1 nikdy neměla své místo.
Dovolím si ještě jeden postřeh – když v roce 1976 vyšel v posledním čísle Pionýrské stezky článek Dlouhé prsty mafie a současně v časopisu VTM mohli čtenáři skládat knihu na pokračování s titulem Šíleně rychlá kola, obojí od fundovaného novináře Edmunda „Edy“ Koukala, přišlo to většině lidí jako pohádka pro děti. Jenže Koukal byl velmi dobrým přítelem Rakušana Heinze Prüllera a o F1 toho věděl hodně. A můžeme s klidným svědomím říci, že zákulisí F1 je pro většinu smrtelníků natolik tabu zóna, že těžko můžeme dojít někdy poznání, co se tam vlastně peče. Ostatně neřekl jeden známý člověk, že všechno je vlastně jenom velké divadlo, ve kterém máme tu významnější, tu směšnější roli?
Než se vydáme k poslední zastávce letošního šampionátu, s potěšením konstatujme, že Romain už se vydal z Bahrajnu do Švýcarska a hodlá se ještě jednou posadit do kokpitu, ze kterého před několika dny prchal, aby si zachránil život. Russell si na kvalitní výsledek při svém záskoku musí počkat a nenapodobí tak jiné, více či méně úspěšnější „náhradníky“. Řadit k nim Maxe Verstappena je lehce nadsazené, protože on získal pevnou pozici a okolnosti na rozdíl od Sakhiru hrály pro něj. Ale vzpomeňme třeba na Roberta Morena, jemuž se po tragické nehodě Alessandra Nanniniho (po havárii s vrtulníkem de facto přišel o ruku) spadlo do klína místo u Benettonu vedle Nelsona Piqueta. Brazilec, který se trápil v zoufalých týmech AGS, Coloni a Eurobrun v Japonsku 1990 přesedlal do kvalitního kokpitu a vystřihl napoprvé druhé místo. Známé jsou i případy Artura Merzaria, jenž pro Grand Prix Velké Británie zaskočil za Regazzoniho, když si Švýcar zlomil ruku při fotbale, a při svém debutu dojel šestý. A vzpomeňme i na naprosto nevýrazného Ricarda Zunina, jenž se přišel podívat na Grand Prix Kanady 1979, aby skončil v kokpitu Brabhamu poté, co se Niki Lauda rozhodl, že ho „nebaví dál jezdit pořád dokolečka“. Neměl dokonce ani svou kombinézu, ale dokázal dojet na sedmém místě. Tihle všichni (a to je jen velmi stručný vzorek) byli ve své podstatě lepší než Russell. Ale pouze z toho omezeného a odbytého pohledu výsledkového. V tom, co předvedl na trati, je George jednoznačně zadupal do země.
Ještě docela na závěr - je tomu neuvěřitelných 50 let a bez jednoho dnu šest měsíců, co se na nejvyšší stupínek opět postavil Mexičan. Ono vítězství Pedra Rodrigueze (BRM P153) na okruhu ve Spa - mimochodem to bylo naposledy, co se jelo na dlouhé, čtrnáctikilometrové trati - se zrodilo po dramatické bitvě s "věčným smolařem" Chrisem Amonem. Zástupci nejsevernější země Latinské Ameriky ovšem během toho půlstoletí neměli mnoho příležitostí, zastupovali je pouze Hector Rebaque a Esteban Guttiérez, přičemž oba dohromady odjeli 100 Grand Prix, což Sergio Michel Pérez Mendoza překonal téměř dvojnásobně - první vítězství si nadělil ke 190. absolvované Grand Prix. Tím se také zařadil na první příčku největších "čekatelů" na triumf. Docela nakonec si připomeňme, že Mexičan zaujal v pomyslné Zlaté knize vítězů Grand Prix 110. příčku. Přesně tolik mužů (včetně pilotů z 500 mil INDY v letech 1950-1960) alespoň jednou projelo pod šachovnicovou vlajkou na prvním místě.