Pochopitelně odpadá další početná skupina, v níž jsou ti, kterým se ani jednou nepodařilo prolomit kvalifikační limit, nebo se na start nedostali z nějaké jiné příčiny. Například Colin Chpaman se v Grand Prix Francie 1956 bez potíží kvalifikoval pátým nejlepším časem, ale na startu chyběl. Do této skupiny nekvalifikovaných patří i tři další zástupkyně něžného pohlaví: Divina Galica, Désiré Wilson a Giovanna Almati.
Že ženy dokáží mužům v motoristickém sportu zatápět a vzácná nebývají ani vítězství v různých úrovních, to víme. Stačí vzpomenout na Lellu Lombardi, která zatím v F1 co do účasti drží jednoznačný rekord. Osmnáctkrát se tato drobná rodačka z Frugarola pokusila proniknout do mužského hájemství, dvanáctkrát se jí to podařilo a v tragické Grand Prix Španělska dokonce získala bodované umístění. S ohledem na Stommelenovu nehodu a pět mrtvých kolem trati však byl bodový zisk o polovinu snížen, a tak Maria Grazia drží další rekord - je stále neohroženě poslední co se týče historické tabulky získaných bodů. Situace se změní až tehdy, kdy v nějakém dalším předčasně ukončeném závodě (naposledy se tak stalo v roce 2009 v Malajsii kvůli počasí, půl bodíku si tehdy odvezl Nico Rosberg) někdo bez předchozí bodové nadílky dojede desátý.
Maria Teresa de Filippis tak úspěšná nebyla, ale za tři starty na monstrech z konce 50. let jí určitě patří obdiv, zvláště z dnešního pohledu bezpečnostní mánie. A tím se přehlídka kvalifikovaných žen uzavírá. Čím to, že další neuspěly? Můžeme se spokojit s pouhým konstatováním, ale proč nevyužít odborné konzultace?
Co na to stránka odborná?
Přístup žen k závodění byl často podroben hojným rozborům, ve kterých hrály prim především dva aspekty: psychologický a fyzický. Je všeobecně známo, že do kokpitu žádného lamželeza nenarvete, i proto působil do jisté míry směšně třeba americký snímek Driven (Formule!, 2001), kde do monopostu usedl Sylvester Stallone. Konstruktéři vždy tvrdili, že každé kilo znamená desetinku vteřiny (onen časový údaj se měnící dobou pochopitelně může lišit). Proto mají přednost malí piloti, takový Justin Wilson, Hans-Joachim Stuck nebo i Eddie Cheever už měli značné problémy. Potíž je v tom, že když si vyberete křehkou, 160 cm vysokou dívku, s ohledem na fyzické předpoklady a tělesnou konstituci bude pořád v pozadí za mužem. Pochopitelně může nabrat určitou svalovou hmotu v posilovně, což je ale téma do diskuse. Když byla před lety zveřejněna posilovací procedura, jakou podstupoval třeba Michael Schumacher, dá se předpokládat, že tohle by subtilní děvče těžko vydrželo delší dobu. Pochopitelně může jít o silně individuální záležitost, ale podle dobových pramenů i "panna Orleánská", jak se Lelle někdy říkalo, dojížděla závody na hranici vyčerpání. A z takového stavu pramení chyby, a chyby většinou znamenají pád v pořadí...
Pak je tu stránka psychologická. Odborník na danou problematiku se vyslovil, že většina žen má zakódovaný daleko větší smysl pro povinnost a pečlivost. Může se to někde odrazit v tom, že ženy jsou opatrnější, víc si dávají záležet na jezdeckém projevu - a také někdy podléhají trémě. Když například Désiré Wilson, která v poháru Aurora dokázala zvítězit a porazila mužskou chásku, zkoušela kvalifikaci na Grand Prix Velké Británie 1980, měla dost předpokladů uspět: ve formulích už něco najezdila (sice šlo o "druhou ligu", jak byl šampionát Aurora nazýván), měla k dispozici kvalitní vůz (Williams FW07, s nímž před rokem vyhrál Jones šampionát F1) a podporu domácího publika, a navíc jela na trati, kde tři měsíce předtím vyhrála druhý závod série Aurora (na Wolfu WR4 porazila třeba Eliseo Salazara či Giacoma Agostiniho). Jenže možná právě tohle všechno se podepsalo na psychice "Africké královny" (Désiré pochází z Jihoafrické republiky). V neoficiálních trénincích jezdila velice slušné časy, ovšem jak na své posty zasedli časoměřiči, bylo zle. Pilotka byla najednou jak vyměněná a dosáhla nejhoršího času ze všech zúčastněných. Stěžovala si pak velice originálním způsobem, k němuž se ještě vrátíme.
Komerce vždy nevyjde
Je pochopitelné, že těžko popadnete nějakou modelku, která řídí auto, a uděláte z ní šampionku F1. Marketing se stará o to, aby podobné postavy sice figurovaly v dané oblasti, ale naštěstí na místech se závoděním majícím pramálo společného. Přeci jenom jisté závodní zkušenosti jsou žádány, i když jejich úroveň je chápána rozdílně. Ostatně jsme čtenáře informovali o slovní přestřelce první dámy ralllye a prezidentky FIA Women & Motor Sport Comission Michèle Moutonové se Španělkou Carmen Jordá - testpilotka Lotusu se sice co do přesvědčivosti dosažených úspěchů vehementně bránila, ale pořád je tu jedna maličkost, která jí uniká, že sedět v trenažéru a ve skutečném závodním voze je rozdíl. Ostatně jak mi před lety sdělil pilot dopravních letounů kapitán Valigura, simulátor může pomoci k zisku představ, ale skutečnost vyžaduje něco víc.
Nakousli jsme ale komerci - případy Diviny Galicy a Giovanni Almati rozhodně nebyly ničím jiným, a také podle toho dopadly. Divina, Angličanka s polskými předky, po neúspěšném pokusu v Grand Prix Velké Británie 1976 (aspoň v tréninku porazila velkou soupeřku Lellu) zaútočila podruhé v Argentině a Brazílii 1978 v týmu Hesketh. Bylo jasné, že druhdy úspěšný tým plul vstříc krachu a snaha jej odvrátit vedla k pokusu nalákat sponzory na ne často vídané spojení - a do jisté míry uspěl, protože ulovil japonského výrobce optiky Olympus. Jenže Divina byla bezpečně nejpomalejší a Bernie Ecclestone - ano, ten pán, který dnes horuje pro účast žen ve startovním poli - dokonce prohlásil, že pokud se Gallica v zámořských závodech nekvalifikuje, další pokusy v F1 jí nepovolí. Což se také stalo. Podobné to bylo i s Giovanni Almati, ta měla zase zachránit skomírající Brabham, ovšem jen půvaby na to nestačily a po třech závodech za ní vstoupil do jejích šlépějí další marketingový trhák Damon Hill. Připusťme, že syn dvojnásobného mistra světa ale vykazoval podstatně lepší výsledky.
Jaké jsou tedy šance?
Susie Wolffová poměrně sebevědomě tvrdí, že stopky nezajímá pohlaví, rasa či další faktory. V tom má dozajista pravdu, ale stopky nejsou také jediným měřítkem úspěšnosti. A pořád je třeba si připomínat, že kroužit v poklidném testovacím či tréninkovém režimu je něco jiného, než se utkat přímo v závodě. Pochopitelně dámy mají závodní zkušenosti, ale známe ze spousty jiných sportů, jak hráč přesazený z nižších soutěží na výsluní nenaplnil naděje a neprosadil se. Takových případů je podstatně víc než těch úspěšných. Navíc tu hraje rozhodně roli i myšlenkové vnímání, do nějž se může promítnout strach z blamáže a podobně.
Konkrétně Susie připouští: „Moje pohlaví mi otevřelo dveře k testování monopostu, ale jen moje výkony se postaraly o to, že v tom můžu pokračovat." To zní sice hezky, ale zatím se dá říci, že manželka šéfa Mercedesu (což je do jisté míry rovněž nepřehlédnutelný fakt) spíš přešlapuje na místě. Testování, třetí vůz v tréninku, ovšem vyhlídky na postup? Zatím žádné - snad kdyby došlo k zamýšlenému nasazování třetích vozů. Pořád ale není vidět zásadní průlom v oblasti oněch výkonů. Ozvaly se hlasy, že Susie svými časy má na postavení ve startovním poli. Ovšem, proč by neměla mít, když pilotuje třetí nejlepší vůz v letošním šampionátu. Posaďte do Williamsu Willa Stevense a rozhodně nebude stát na posledním místě, jak se mu to stává s Manorem. Jde spíš o to, jak by Wolffová zvládla ty běžné závodní aspekty na nejvyšší úrovni. A pak, bez snahy jakkoli její výkony bagatelizovat, nahlédněme do jejího závodního portfolia, jakých výrazných výsledků se tam dočteme. Pohlédneme-li v jejím případě v prestižních kategoriích na kolonku vítězství, nejrychlejší kolo, pole-position, nebudeme mít rozhodně potíž si výsledky zapamatovat - všude jsou nuly.
A jednu perličku a slíbený návrat k Désiré Wilson. Když ukončila neúspěšnou kvalifikaci na Brands Hatch, prohlásila: „Muži nebyli dost galantní." Chtěla tím říci, že měli pánové zpomalit, aby se jí dostalo věhlasu? Pochopitelně většina z fanoušků F1 řekne, že to je naprostý nesmysl a žádný profesionál na téhle úrovni by neváhal. Ale z hlediska psychologa se do povědomí zahryzne takový ten zoubek. Ostatně i Carmen Jordá tvrdila, že když porazila nějakého kluka, brečel a cítil se ponížen. Není to dogma, ale je tak docela vyloučeno, že když se bude schylovat k nějakému tvrdému souboji mezi mužem a ženou, nezapracuje podvědomý pocit ohledu ke slabšímu pohlaví? Je to opravdu bez výjimky vyslovený nesmysl?
Epilog
Že by se nějaká žena na delší dobu prosadila do F1 vyloučit pochopitelně nelze. Není to tak dávno, kdy jsem slyšel názor, že pilot z bývalého východního bloku nikdy v F1 nemůže uspět - a hle, máme Roberta Kubicu mezi vítězi a Petrova s Kvjatem na "bedně". Nelze tvrdit, že se jednou neobjeví skutečně silná ženská osobnost, která dokáže být srovnatelná s muži. Spíš to ale bude výjimka než pravidlo, protože s ohledem na všeobecný vývoj všeho a všude už by těch adeptek v F1 bylo daleko více. A nemá smysl vysvětlovat, že v F1 ještě stále přetrvává konzervativní přístup "starých struktur", stačí se podívat do boxů a pochopíme, že tím to rozhodně není.