Vítěz závodu 500 mil Indianapolis Rick Mears testoval svůj vůz Penske na superrychlém oválu v Michigenu, když mu najednou praskla jeho pravá přední pneumatika. V tu chvíli jel rychlostí přes 300 km/h. Byla to rychlost, při které ujedete každou vteřinu délku fotbalového hřiště.
Když pneumatika explodovala, zavěšení auta se do vozovky zaseklo jako kotva. S vozem to trhlo a namířilo ho to přímo proti zdi, která lemovala trať. Mears později celou situaci objasnil.
„Okamžitě jsem začal brzdit, zablokovala se přední kola a já nemohl zatáčet. Směřoval jsem čelem ke zdi. Ale věděl jsem, že nesmím narazit předkem vozu, jinak bych mohl přijít o nohy.“
„Proto jsem musel brzdit, abych co nejvíce zpomalil. Těsně předtím, než jsem narazil do zdi, sundal jsem nohu z brzdového pedálu a snažil jsem se co nejvíce zatočit, abych si zachránil nohy.“
Mears později přišel na místo incidentu a v mysli si přemítal svoji nehodu. Od místa prasknutí pneumatiky až do střetu se zdí byla naměřena délka 450 m. V časové délce to znamenalo jednu a půl až jednu a třičtvrtě vteřiny.
To byl jeden z mnoha existujících příkladů reakcí závodníků na nesnáze. Psycholožka Berenice Krikler dostala v 60. letech za úkol určit diagnózu u automobilového závodníka a k jejímu pokusu se dobrovolně přihlásilo pět tehdejších závodníků Formule 1. Mezi nimi byli i mistři světa Graham Hill a Jack Brabham.
Testy vypověděly o nadprůměrné inteligenci závodníků. Pro Krikler to nebylo nic překvapivého, protože řízení závodního vozu vyžaduje složité umění, k čemuž je potřeba výkonného mozku. A k tomu musíme připočítat dokonalou technickou znalost vlastního vozu.
Jezdci většinou nereagovali rychleji, než skupina obyčejných řidičů na veřejných silnicích. Avšak jejich nejrychlejší reakce byly mnohem výkonnější, než u obyčejných řidičů. Zejména u reakci nohou. Schopnost soustředit se u pěti testovaných pilotů byla vynikající. Dala se srovnat s absolventy univerzit s vyšší inteligencí.
Bohužel to neznamená stoprocentní jistotu, že závodník se bude moci soustředit po celý závod. V moderní době pilot komunikuje přes vysílačku svého vozu s techniky a inženýry v boxech. V té chvíli nastává největší pokles koncentrace.
Ayrton Senna v roce 1988 v Monte Carlu bezpečně vedl závod a zbývalo dvacet kol do cíle. Ve chvíli, kdy brzdil do pravotočivé zatáčky před Monackým tunelem, komunikoval s týmem a ztratil koncentraci. Narazil do bariéry a skončil. Ztratil tím tak jasné vítězství.
Rozhodně zajímavé byly při testování závodníků jejich reakce na nesnáze. Za normálních okolnosti měli myšlenkové pochody pomalejší než v průměru. Nicméně v okamžiku nesnází se urychlilo myšlení natolik, že dosáhli nadprůměrné rychlosti.
To ovšem neplatilo v případě Pierra Levegha. Závodníka, u něhož vypukla posedlost jménem Le Mans. Může jezdec závodit 24 hodin v kuse? Právě tento Francouz to chtěl dokázat při závodě 24 hodin Le Mans. Závod začal ve čtrnáct hodin v sobotu roku 1952. Další den v deset hodin dopoledne stále vedl. Osmnáct hodin za volantem. Osmnáct hodin absolutní koncentrace při smrtelné rychlosti. V poledne již byl Levegh naprosto unavený. Při zastávkách v boxe nevnímal a jen tiše a nehnutě seděl ve voze. Fyzicky i psychicky byl na dně. Nemohl mluvit a zvracel do kokpitu. Nicméně pořád vedl.
Dvě hodiny před cílem byla z Levegha troska. Unavené tělo se v zatáčkách přehupovalo z jedné strany na druhou. Zbývala jen půlhodinka do konce, když Levegh špatně přeřadil a zničil motor...
Doktorka Deborah Graham strávila několik let shromažďováním profilů závodních jezdců. Data ukázaly, že profesionální závodní jezdci jsou inteligentní, chladní při nátlaku, podezíravý, bystří, v některých případech i introvertní a plaší. Jsou dominantní v mezilidských vztazích, což může být překládáno jako potřeba vítězit.
Jak tedy může dosáhnout plachý nebo podezíravý jezdec úspěchů na trati? Většina jezdců a psychologů souhlasí s tím, že úspěch závisí na:
• tréninku a získávání zkušeností až k hranici umění lehce ovládat volant.
• udržováním mladistvého nadšení k souboji s neznámým
• budováním inteligence a zesílením duševní sebekontroly
• posílením sebeovládání, což znamená mít vůz pod kontrolou
• a mít dostatek sebevědomí hraničící až s arogancí
Dr. Richard Lister, který dohlížel na práci doktorky Deborah Grahamové studoval jezdce v jejich pohledu na smrtelné riziko. Jeho studie ukázaly, že jezdci nemyslí na riziko smrti či havárie při jízdě.
„Závodníci se učí přijímat riziko. Nenarodíte se s předurčenou schopností brát riziko v potaz. Je to o učenlivosti. Vynikající jezdci se nerodí," tvrdí Lister.
Nejzkušenějším jezdcem je Mario Andretti, který v roce 1978 získal titul v F1 a v letech 1965, 66, 69 a 84 vyhrál šampionát Indy Car.
Emerson Fitipaldi debutoval ve formuli 1 v roce 1970 a s kariérou se rozloučil v sezóně 1982. V roce 1984 se opět vrátil za volant, tentokrát v americké sérii IndyCar. S kariérou se definitivně rozloučil po těžké havárii v roce 1996. Za volantem závodních vozů strávil 29 let a při jeho posledním závodě mu bylo padesát. Udržet si koncentraci tak očividně dokáží i mnohem starší piloti.
Závodníci jsou docela jiní, než spousta lidí, kteří jsou automobilovými závodníky jen v běžném provozu. Kdyby byli jezdci impulsivní, byli by již dávno mrtví. Jsou to většinou vážní muži, kteří se ocitají v nebezpečných a stresujících situacích mnohem častěji, než ostatní lidé.
V šedesátých letech závodil ve formuli 1 Phil Hill, zvaný tichý Američan. Tichý ve správném slova smyslu. Málo mluvil, byl plachý a neměl rád novináře. Před startem byl vždy velmi nervózní, až příliš. „Kdyby jste k němu přišli jak sedí v autě a řekli: "Hele, Phile, hoří ti to," tak by dokázal vyskočit až metr vysoko,“ vypovídal jezdec Stirling Moss ve své knize Vše kromě svého života. Ale na trati byl Hill opravdovým závodníkem.
Závodní jezdci musí snášet velká zklamání a často se musí před novináři a okolím hodně ovládat. Často dojde k technické poruše monopostu a jezdci tak musí snést velké zklamaní nad ztrátou času nebo odstoupením.
Jezdci mají potřebu cítit, že něco ovládají. Mít vůz naprosto pod kontrolou dodává pilotům radost a uspokojení. Pocit z ovládání vozu má i sexuální zabarvení. Byla to mužská zábava, řídit vůz na počátku automobilismu. Ženy toto právo dostaly až o několik let později. A říci muži, že je špatným řidičem, to by pro něj byla urážka.
Jednoho dne však přijde konec. Musí-li jezdec pro věk, či nehodu zanechat závodění, nese to velmi těžce. Ještě silnější psychologická zátěž je to pro člověka, který dosáhl ve svém sportu velkých úspěchů. Násilná ztráta vzrušení, pro které jezdec žil má za následek třeba potíže v osobním životě či chaos a nejistota plynoucí z toho, jaká bude budoucnost.