Mauro Forghieri (13. 1. 1935) měl svým způsobem značku Ferrari v rodičovské linii - jeho otec Reclus po II. světové válce v Maranellu pracoval jako dílenský zaměstnanec. Jeho syn se však vydal cestou studijní a po dokončení Liceo Scientifico absolvoval technickou univerzitu v Bologni (1959). Jako někteří další inženýři původně toužil navrhovat letadla, ale nakonec nastoupil jako pomocný technik k Ferrari, kde se od roku 1960 zapojil do práce po boku takových mistrů, jakými byli Vittorio Jano, Carlo Chitti, Gianpaolo Dallara či Luigi Bazzi.
Když vzápětí nastala v Maranellu revoluce a nejvěhlasnější osobnosti po neshodách s Enzo Ferrarim tým opustily (takzvaný "velký útěk" - parafráze na jeden z nejslavnějších pokusů spojeneckých vojáků z německého zajateckého tábora, též zfilmovaná), Forghieri zůstal a posunul se na pozici hlavního inženýra, ovšem Ferrari ho v soukromém hovoru požádal, aby se začal zabývat modernizací značky Ferrari. Od roku 1962 už začal tvořit historii Ferrari a jedním z jeho prvních úspěchů byl mistrovský titul Johna Surteese (1964)na voze Ferrari 158.
Nelze však říci, že by Mauro měl na růžích ustláno. Kriticky se k němu vyjadřoval zejména manažer Eugenio Dragoni. Výsledkem byl Surteesův odchod a skutečně tristní období, z něhož se podařilo vybřednout až typem 312, s nímž Jacky Ickx v roce 1970 útočil na mistrovský titul. Následovala však další krize, během níž byl Forghieri "odvelen" do vývojové kanceláře, jenže degradace Ferrari tehdy byla natolik strašná, že se před sezónou 1974 opět vrátil na boxovou zídku.
"Ferrari 312 B3 a Ferrari 312 T byly skutečně výborné vozy. Ovšem rád bych uvedl na pravou věc jednu skutečnost. Většinou se hovoří o Niki Laudovi, že to byl on, kdo znovu vyzvedl vzpínajícího se koníka na výsluní. Odpovědně ale musím říci, že pokud Lauda vyhrál na nějakém voze, pak ho předtím zajel Regazzoni. Úspěch Ferrari 312 T byl rozhodně dílem Claye, nikoli Nikiho. Stačí se podívat na počet absolvovaných testovacích kilometrů," uvedl v 80. letech Forghieri s tím, že s Regazzonim přitom nikdy nijak vřelý vztah neměl. Ale ani s Laudou se neshodl, neustále si byli ve vlasech a navzájem se častovali invektivy. Forghieri jednou prohlásil, že jeho dcery poznají jízdní vlastnosti vozu lépe než samotný Lauda. Však také Niki po zisku druhého titulu v roce 1977 jako jednu z podmínek svého setrvání v Maranellu požadoval, aby byl Forghieri z pozice konstruktéra odvolán. Na to mu Enzo Ferrari odpověděl: "V Maranellu vládnu já!"
Forghieri se ještě podílel na úspěších Ferrari 312 T4 (Jody Scheckter mistr světa 1979), typ C2 pro tragickou sezónu 1982 a podle nových předpisů postaveném Ferrari 126 C2B, s nímž usilovali v roce 1983 o titul René Arnoux a Patrick Tambay. V roce 1984 už bylo jasné, že konstrukce vozů F1 se ubírá jinými cestami, proto Mauro post technického ředitele opustil a zabýval se projekcí vozu Ferrari 408 4RM. To byla také jeho poslední práce pro Maranello, odkud v roce 1987 odešel nadobro.
Útočištěm se mu stala značka Lamborghini, kde se věnoval přípravě dvanáctiválcových motorů, přičemž se ještě jednou dostal do kontaktu s F1. Bohužel ne zrovna lichotivým způsobem, neboť Mexičan Fernando Gonzáles-Luna projekt GLAS F1 defraduací peněz v roce 1990 pohřbil dříve, než se stačil zrodit, takže následoval náhradní program, v němž Team Modena převzal a provozoval vozy Lamborghini s Maurovou pohonnou jednotkou. Po roce ovšem došly peníze a neúspěšný vůz z tratí Grand Prix zmizel. Následovala reorganizace celého motorářského oddělení Lamborghini a Mauro si opět balil kufry.
Forghieri ani poté od rychlých kol neodešel, z jeho iniciativy vznikla 1. ledna 1995 mechanická konstrukční skupina Oral Engineering Group, na níž se podíleli Franco Antoniazzi a Sergio Lugli. V její náplni byl výzkum a vývoj automobilových, motocyklových, motokárových a lodních motorů nebo podobných komponentů. Klienti nebyli rozhodně bezvýznamní: BMW, Bugatti či Aprillia. Posledním počinem tohoto konstruktéra a technika byla účast na projektu 1221 v roli hlavního inženýra (2005).
Mauro byl znám svým kritickým přístupem a nebral si servítky. Ostatně o slovních bitvách s Laudou už byla řeč, na jednu stranu obhajoval Gillese Villeneuva, ovšem když Kanaďan předvedl své nechvalně známé show v Holandsku 1979, kdy dojel do depa po třech kolech s utrženým závěsem, prohlásil na jeho adresu jediné slovo: "Idiot!" I v současné době sledoval pečlivě technické trendy F1 a měl velké připomínky k některým řešením: "Nelíbí se mi celá aerodynamika současných vozů. Nechápu, proč není upravena tak, aby bylo možné svádět na tratích souboje i bez DRS. Když je pilot jen o necelou vteřinu vpředu, jenom musí koukat, jako ho soupeř v pohodě předjíždí - a to není správné. Mistr světa by měl být v takové pozici, aby dokázal své soupeře porazit bez takové pomoci - jinak to v mých očích není mistr světa!"
Jeho poněkud zasmušilý výraz v obrýlené tváři dnešní generaci prakticky nic neřekne, třebaže se podílel na některých dokumentárních pořadech. Ale mnohým pamětníkům F1 se právem vryl do paměti. Držitel čestného občanství města Modena za historický přínos pro značku Ferrari (2021) uzavřel svůj příběh na této zemi 2. listopadu 2022 ve věku 87 let. Rozhodně z tohoto světa mohl odejit s vědomím, že jeho činnost byla pro F1 zásadní.