Maranello proto vytáhlo krizový plán - když už mělo v ruce slib, že FIA prověří problematickou Grand Prix Velké Británie (o níž jsme psali zde), rozhodlo se "zničit" Hunta ještě na závodní trati. V sídle týmu se objevil Carlos Reutemann, značně rozladěný poměrně bídnou sezónou u Brabhamu, a když dostal Bernie Ecclestone odstupné za svého pilota ve výši 100 000 $, mohl Argentinec usednout do rudého vozu.
Jenže to ještě nikdo netušil, že se na Monze objeví Fénix, tak totiž Lauda obrazně a v jisté míře i ve skutečnosti vzlétl z popela a pouhých 42 dní po nehodě na Nürburgringu opět hodlal pokoušet kmotřičku s kosou. Do závodu samozřejmě nešel naslepo, ve Fioranu si (za poměrně špatných, deštivých podmínek) vyzkoušel své reakce a nakonec byl schopen nastoupit a posléze uznán i lékařskou komisí. Takže tu byl jeden muž navíc, což nakonec Ferrari vyřešil vysloveně šalamounsky - nechal startovat kompletní trojici.
Předehra už dávno před Itálií
Už v Rakousku se dosti důrazně týmy dohadovaly o rostoucí převaze McLarenu a dokonce padl názor, že tým se sídlem v Colnbrooku míchá do paliva metanol. Byly to takové zákulisní řeči, z nichž nic konkrétního nevzešlo, tedy pouze tichá dohoda, že pokud Hunt i na Österreichringu opanuje závod, podívají se mu odpovědné osoby na zoubek. Nestalo se tak, v Holandsku sice vyhrál, ale jen těsně před Regazzonim, takže nejspíš kverulanti usoudili, že je všechno v pořádku.
Kontrolu složení paliva mohl udělat vlastně kdokoli. Samozřejmě ne fanoušek po čichu, ale kvalifikovaní pořadatelé. I po těch letech se vedou obrovské dohady, zda šlo o čin plánovaný s ohledem na vývoj šampionátu a zda by k němu Italové sáhli i v případě, že by Lauda neměl za sebou svojí nürburgringskou černou můru, nebo jestli využili situace nabídnuté jim počasím a spoléhali na to, že takhle dostanou Hunta mimo hru. Jejich krok se v podstatě dá přirovnat k situaci v hokeji, kdy si jeden tým vybere v soupeřových řadách určitého hráče a nechá mu přeměřit hokejku. Takhle v památném finále na MS 1996 ve Vídni zkusili Kanaďané načapat obránce Stanislava Neckáře - a protože neuspěli, museli sami do čtyř.
My jsme ale na trati F1, kde se zatím nic zvláštního neděje. V pátek se nad Monzou žení všichni čerti a piloti krouží po zaplaveném okruhu jen z povinnosti a pro případ, že by podobné počasí panovalo i v den závodu. Časy jsou hluboko pod normálem, nikdo nejel rychleji než dvě minuty na okruh. Navíc proběhla i kontrola CSI, která hned pět vozů, mezi nimi i Regazzoniho "T2", zbavila času, protože jejich vozy měly v některém ze základních rozměrů "přes míru". O nic v tu chvíli ale nešlo, snad v případě Ferrari jen o prestiž, všichni ale věděli, že dosažené časy nejsou důležité a o všem se rozhodne v sobotu.
Vaše palivo, pánové!
11. září 1976 pochopitelně nikdo netušil, k jaké tragédii dojde o čtvrtstoletí později, teď se schylovalo k akci, která později rozběsnila zástupce McLarenu do nepříčetnosti. Trénink probíhá podle běžného formátu, pozornost se samozřejmě nejvíc soustřeďuje na Laudu, který bez vlasů, obočí a řas svádí souboj nejen s tratí, ale i s bolestmi na poraněných místech, která jsou v přímém kontaktu s přilbou. Nakonec se ukazuje, že Ferrari sice výrazně nezaostává, jeho dominance je sice ta tam, ale obhájce titulu se alespoň dokázal umístit před svým vyzývatelem: Lauda se kvalifikoval do třetí řady, Reutemann do čtvrté a Regazzoniho čekala až šestá. Pro Reutemanna to je jistě určitý políček, protože Carlos Pace s brabhamem, tedy s vozem, který Reutemann opustil, dosáhl třetího nejlepšího času.
Jenže po skončení obešli pořadatelé se zvláštním zařízením všechny vozy a odčerpali z nich palivo. Zdánlivá epizodka, mysleli si asi všichni, ale záhy dostala docela zásadní rozměr. V neděli dopoledne opět skropil Monzu liják, takže tradiční warm-up probíhal opět na "mokrých" pneu a nebylo vůbec jisté, za jakých podmínek se pojede. Šok přišel zhruba hodinu a čtvrt před závodem. Komise totiž zveřejnila výsledky kontroly paliv a doslova vybuchla bomba. Stanovená hodnota oktanového čísla paliva pro Itálii, Francii, Belgii a SRN tehdy měla průměr 100 plus/mínus jedno procento jako toleranci. Jenže Hunt a Mass i tuto "záchytnou hranici" překročili o 0,75. Dalším hříšníkem byl Watson, v jehož nádrži byl produkt Union 76 a ten byl dokonce bohatší o 4,6.
Pochopitelně se rozhořela obrovská diskuse, nakolik takový prohřešek může ovlivnit výkon, ale ta byla v tuhle chvíli zcela zanedbatelná. Řešilo se především co s třemi piloty, kteří by za těchto okolností na start nesměli. Watson by se svým časem (1:42,47) zařadil po bok Reutemanna, hned za ním by byl Hunt (1:42,51) a Mass by se ještě vtěsnal před Regazzoniho (1:42,68). Teď však byli piloti McLarenu a Penske v řádném maléru - nebyli přímo vyloučeni z Grand Prix pro nepředpisové palivo, ale byly jim anulovány časy, které toho dne, kdy byla kontrola provedena, na trati dosáhli. A to byl problém non-plus-ultra, protože ani jeden by tím pádem neměl zajetý povinný kvalifikační limit (1:51,56). Jejich páteční časy totiž byly, jak jsme už podotkli, pouze symbolické: Hunt 2:08,76, Mass 2:11,06 a Watson 2:13,95.
Začalo se horečně jednat, protože moc času nezbývalo. Tehdy ještě ve startovním poli bylo pár těch, kteří se nekvalifikovali, takže by mohli doplnit startovní pole jako náhradníci. Ale minimálně dva s podobnou variantou nepočítali: velice slabý Rakušan Otto Stuppacher na soukromém Tyrrellu už byl v neděli na cestě do vlasti, stejně tak Williams Artura Merzaria v tu chvíli putoval letadlem do Velké Británie. Tato prázdná místa na startu tedy zaujali piloti McLarenu. Zle to vypadalo s Watsonem, ale manažer Heinz Hoffer nakonec díky nejspíš velice slušné sumě v podobě odstupného přesvědčil Guye Edwardse, aby na start rezignoval. Ovšem výchozí situace pro dopadené provinilce byla krajně tristní.
Neradno Italy drážditi
Zezačátku to vypadalo, že se nakonec ani takovým zásahem nic nezmění. Navíc Lauda na startu zazmatkoval a podcenil elektronické startovní zařízení, takže kolem něj všichni vesele spěchali k nově upravené Variante del Retiffilo a on do ní přijel až na 14. místě. Od prvního kola ale začal systematicky pracovat na postupu vpřed, každá dvě kola se posunul o jednu pozici a nejvíc času strávil na 6. pozici. Ve 41. kole zdolal Schecktera, o šest kol později i Depaillera, a když zvláště Jodyho dokázal udržet za zády (rozdíl mezi nimi činil 0,1 vteřiny), připsal si v prvním závodě po zranění obdivuhodný výsledek. Na stupně vítězů neměl, třetí Laffite byl před ním víc než čtvrt minuty.
Ani James Hunt se nedal zahanbit. Zatímco Mass už ve třetím kole skončil s rozbitým zapalováním, James společně s Watsonem pádili kupředu. Hunt během prvních čtyř okruhů poskočil o devět příček, pak se pustil do sveřepého boje právě s Watsonem a Prycem. Jejich duel trval osm kol a celkově dvanácté bylo pro Hunta pohromou. V rovněž nově upravené Variante della Roggia na něj opět zaútočil Pryce, James ve snaze uhájit pozici udělal hodiny, proletěl písečným pásem a skončil na svodidlech. Ještě nevylezl z auta a už se nad okruhem nesl oslavný řev. Hunt se vydal zpátky k boxům: když diváci nepřestávali pokřikovat a dokonce přilétlo pár plechovek, rozlícený Brit se otočil čelem k divákům a pravačkou jim ukázal posměšné "cornuto". V tu chvíli vytáhli diváci lahve, klacky a kameny a Hunt měl co dělat, aby z místa činu co nejdříve utekl.
Ještě jedna komplikace
V 25. kole se opět na Monzu začal snášet déšť. Pořadatelé na něj upozornili poněkud neobvyklým způsobem - na cílové rovince vyvěsili černý prapor a k němu přidali velké X. Mělo to znamenat "pozor, špatné povětrnostní podmínky, může dojít k přerušení závodu". Jak se ukázalo, leckdo si tuto signalizaci vyložil po svém - Laffite a Regazzoni zpomalili, Fittipaldi, Stuck a Lunger dokonce zamířil do boxů. Přeháňka však záhy přešla, vlajka zmizela, ale už ne rozladění - F1CA zatupující britské týmy bleskově zorganizovala protest, v němž požadovala, aby byly anulovány původní výsledky a jako konečné byl přijat stav po 24. kole, tedy mínus jedno kolo po vyvěšení varování. A není třeba zdůrazňovat, že se týmy McLaren i Penske odvolaly proti anulaci časů, i když nebylo tak docela jasné, čeho tím chtějí dosáhnout.
Pro McLaren to nebyla jediná těžká rána. Dva týdny po GP Itálie, 26. září 1976, vydala FIA konečný verdikt ke Grand Prix Velké Británie. Po zvážení všech svědectví a posudků na základě prohřešku stáje McLaren diskvalifikovala bez možnosti odvolání Jamese Hunta z prvního místa. Pokud měl Lauda před GP Itálie 58 bodů a Hunt se mu před tímto závodem těsně přiblížil na pouhé dva body, najednou mu Lauda výrazně odskočil: Hunt odepsal devět bodů a Lauda si jich šest připsal (blesková revize - stav 64:47).
McLaren samozřejmě obě situace neopomenul komentovat a Teddy Mayer, šéf McLarenu na zasedání FIA v Paříži, kde byly zmíněné výsledky potvrzeny, emotivně okomentoval situaci následovně: "Jde o Ferrariho špinavý trik, kterým de facto znevážil celý šampionát!" Lauda pochopitelně neskrýval, že je vývojem situace potěšen a omezil se na stručné: "Není to dobré jen pro mě, ale pro motoristický sport vůbec. McLaren si v této sezóně dovolil už příliš."
Epilog
Jak známo, ani tahle nepříjemnost Huntovi nakonec nepřekazila zisk jeho vysněného titulu. Z hlediska pravidel je nutné přiznat, že nešlo o žádnou záludnost, protože podobnou kontrolu měli pořadatelé právo provést. McLaren pochopitelně mohl žehrat na dodavatele paliv Texaco (pokud si do pohonných hmot opravdu něco "necvrnkli", to už se dá stěží zjistit), ale faktem bylo, že se ocitl za vymezenou hranicí. Celá akce tak ovlivnila jeden závod a nechybělo mnoho, aby rozhodla o šampionátu. Každopádně v Howardově snímku Rivalové se o ní vůbec nemluví a v historii šampionátů se také příliš nepřipomíná, i když sama o sobě je hodně zajímavá i v souvislosti s ostatním děním na Monze 1976.