GP Tripolisu 1933: Odhalení mýtu o smluveném vítězství (2/3)

Neubauer byl skvělým vypravěčem, jeho historky z prostředí závodů posluchači hltali. Jako manažer a vypravěč exceloval. V roce 1958 se rozhodl příběh motorsportu a svého života sepsat do jednoho souboru pod jménem Rychlost je můj život (z něm. orig. Männer, Frauen und Motoren). Kniha je plná fantastických příběhů, které jsou popsány možná až příliš barvitě na to, aby jim mohl zasvěcený čtenář uvěřit. Takový byl Neubauer, pro zpestření historky se nebál přikrášlit pár detailů a vymyslet si jisté události - jen aby čtenář neodkládal knihu a posluchač neztrácel pozornost.

Grand Prix Tripolisu 1933 je jedním z případů, kdy si Neubauer pomohl trochou dramatičnosti. Příběh loterie v Libyi se stal omílanou legendou. Chytili se ho mnozí reportéři, pro nějž byla Neubauerova kniha jedním z mála zdrojů o GP Tripolisu. Prestižní evropské časopisy, knihy, včetně Devíti rychlých mužů od Miloše Kovaříka z roku 1980 (zkrácenou podobu Neubauerovi verze jste si mohli přečíst v prvním dílu), neviděly důvod vážené postavě motorsportu nevěřit.

Jenže fakta, popírající Neubauerovu verzi, jsou jasně stanovena: maršál Italo Balbo se stal guvernérem Libye až v roce 1934, tudíž nemohl odstartovat závod * Louise Chiron se závodu vůbec nezúčastnil * Baconin Borzacchini vypadl v druhém kole pro poruchu, nikoli nárazem do prázdného olejového sudu * Nuvolari do cíle dojel 0,2 vteřiny za Varzim * Alfred Neubauer se nenacházel ani na okruhu, ani v Libyi.

Co vedlo jednu z nejznámějších postav motorsportu minulého století k tomu, aby si příběh vymyslel? Pokud je za tím jiná příčina, než účelná dramatizace příběhu, nikdo se ji už nedozví. Neubauer si vymyslel krásný příběh, ovšem na hony vzdálený od reality.

Ano, byla vyhlášena loterie, zaručeně došlo k dohodě mezi jezdci a opravdu vyhrál Varzi a finančně si polepšil. Tím však veškerá podobnost s Neubauerovou verzí končí a je čas si přečíst tu skutečnou.

DO AFRIKY NA ZÁVODY
Sever Libye se počínaje rokem 1911 stala italskou kolonií. V pouštním státě proto hledali různé páky, kterými by se zbavili úzké závislosti na Římě. Cílem vlády bylo navnadit Italy do Libye a umožnit jim najít druhý domov. Jedním z nástrojů k cestě přes Středozemní moře byl i motorsport, který Italové dychtivě sledovali a všeobecně v něm hráli prim.

Premiérový ročník na 26,2 kilometrů dlouhém okruhu u Tripolisu roku 1925 přilákal velké množství automobilových nadšenců. V následujících letech byla ale účast ze strany diváků i jezdců čím dál slabší. V roce 1930 se přihlásilo pouhých 12 pilotů a pořádání šestého ročníku bylo zrušeno.

Prezident místního autoklubu Egido Sfarzini nebyl nadšen ztrátou grand prix a pokoušel se oprášit pískem zavanutý zájem o motorsport. Pro Libyi si přál zcela nový okruh podle vzoru evropských autodromů Nürburgring či Montlhery. Po jednání s vládou se mu podařilo získat dostatečný finanční obnos na realizaci plánu a nechal postavit 13 km dlouhý okruh Mellaha u solné nádrže v Tripolisu.

Sfarzini dosáhl svého cíle. Automatickými startovním světly či elektronickými časoměřiči se okruh mohl rovnat těm na druhé straně Středozemního moře. Teď ještě zbývalo přilákat dostatečný počet jezdců a diváků.

Giovanni Canestrini, italský novinář uznávaného deníku La Gazzetta dello Sport, přispěchal za Sforzinim s nápadem loterie, která by částečně pokryla organizační náklady. Canestrini se o ní zmínil i guvernérovi Libye Emiliovi de Bonovi a celý nápad se pak dostal až k Benitu Mussolinimu, jenž myšlenku posvětil.

V polovině srpna roku 1932 proběhla za účasti italského krále Viktora Emanuela III. oficiální autorizace loterie. Lístky byly od října 1932 do dubna 1933 prodávány za 12 lir. Zisk z prodeje se podle Canestriniho vyšplhal na patnáct milionu lir, z čehož šest milionů šlo na vítězné tikety. První místo mělo cenu tří milionů, druhé dva a třetí jeden milion (britský časopis Motor Sport Magazine z roku 1933 uvádí 800 000 lir). Startovné pro jezdce bylo ohodnoceno na štědrých 550 000 lir, což přilákalo 30 pilotů.   

Na konci dubna roku 1933 proběhlo dlouho očekávané slosování. Na základě počtu přihlášených jezdců bylo vylosováno 30 tiketů (Giuseppe Bianchi poté stáhl přihlášku a jeden los byl odejmut). Losy byly přiřazeny ke startujícím jezdcům a 29 majitelů vítězných losů dostalo zprávu telegramem.

Do Grand Prix Tripolisu zbývalo hodně času a tak reportér Giovanni Canestrini rozhodil sítě. Svolal schůzku tří největších favoritů – Tazia Nuvolariho, Achilleho Varziho a Baconina Borzacchiniho – a tři držitele jejich losů. Osoba s Nuvolariho tiketem se jmenovala Alberto Donati z Terama, Alessandro Rosina z Piacenza „vlastnil“ Borzacchiniho. U Varziho se zdroje rozcházejí, podle Alfreda Neubauera byl šťastný výherce Enrico Rivio z Pisi, podle důvěryhodnějšího zdroje se však daná osoba jmenovala Arduino Sampoli, pocházející z Castelnuovo Beradegna.

Diskuze tří pilotů, tří držitelů losů a Canestriniho probíhala na téma vhodné strategie k vítězství a zisku peněz. Donati navrhl rozdělit rovnoměrnou částku mezi všechny zúčastněné, pochopitelně pouze v případě, že jeden ze tří jezdců vyhraje. Dohoda byla sepsána na papír za přítomnosti notáře a podškrtnuta všemi účastníky. O tom, kdo má vyhrát, nepadlo na papír ani slovo, na tom ani nezáleželo. V případě vítězství kteréhokoliv pilota z trojčlenného paktu by se peníze dělily stejně. Pokud by další z inkriminovaných jezdců dojel na druhém místě a třetím místě, získali by všichni o pár stovek tisíc lir navíc.

Dohoda nedokázala zůstat za zavřenými dveřmi a prosákla na veřejnost. Redaktoři motoristických deníků se rozepsali o pochybném účelu setkání tří jezdců a výherců. Jejich články nebyly daleko od pravdy. Zarážející je rovněž fakt, že La Gazzetta dello Sport se jako jediný o ničem podobném nezmiňoval. Bylo to tím, že pozici redaktora italského deníku zastával strůjce paktu Canestrini? Nepochybně.

Všeobecnému pozdvižení nebylo nezabráněno. O tajné dohodě si štěbetali i vrabci na střeše. Enzo Ferrari se od jednání svých pilotů (Nuvolari, Borzacchini) distancoval. Giuseppe Campari, Luigi Fagioli, Carlo Gazzabini a sir Henry Birkin byli z chování soupeřů rozladěni a neskrývali odhodlání jim vítězství za každou cenu znesnadnit. Uzavřeli pakt v boji proti třem podvodníčkům.

Canestrini ještě ráno před závodem promlouval do duše dvěma věčným rivalům Varzimu a Nuvolarimu. Vzhledem k jejich vzájemné rivalitě se strachoval o celkový výsledek. Nuvolari by totiž mohl v zápalu boje zapomenout na dohodu a ohrozit šanci na vítězství. O rozuzlení výsledku ještě před startem nakonec rozhodl hod mincí. Varzi vyhrál a Nuvolari slíbil nebojovat. Zajímavé je, že Borzacchini se tohoto rozuzlení nezúčastnil.