1962: Úvod do sezóny

Ze startovní listiny nadobro zmizel korunní princ Stirling Moss. Během nemistrovského závodu v Goodwoodu na velikonoční pondělí vážně havaroval a utrpěl četná zranění. Moss definitivně ztratil šanci na prvenství, když absolvoval velmi dlouhou zastávku na pitlane. Jakmile se vrátil na dráhu, chtěl zajet alespoň nejrychlejší kolo. Po okruhu doslova létal, přibližoval se Grahamu Hillovi, ale najednou s monopostem vyjel mimo dráhu a v rychlosti 160 km/h vrazil do travnatého náspu. Obličejem trefil volant a upadl do bezvědomí. Probudil se až po několika hodinách v nemocnici.

Dlouhá rekonvalescence byla pro Mosse utrpením, toužil dál závodit. Po několika měsících strávených na nemocničním lůžku a v domácí péči znovu usedl za volant a vyzkoušel své dovednosti. Bohužel ztratil to nejdůležitější - koordinaci rukou a nohou. „Předtím jsem všechno dělal automaticky, ale nyní jsem musel mozku dávat příkazy: teď zařadím, zrychlím, zabrzdím,“ popisoval Moss svůj stav.

Tak skončila kariéra jednoho z nejbojovnějších mužů Formule 1, jehož odhodlání nepolevovat ani v naprosto ztracených situacích připomínalo kanárkového muže Tazia Nuvolariho. Takové odhodlání, nikdy nesložit zbraně v evidentně marných situací, neměl ani Ayrton Senna.

Po tragické ztrátě německého hraběte Wolfganga von Tripse na italské grand prix musel Enzo Ferrari čelit dalšímu nečekanému zásahu osudu. Tentokrát mu nemilé překvapení způsobili vlastní „vojáci“. Zcela nečekaně na konci roku 1961 podalo osm členů týmu demisi. Pod vedením tehdejšího hlavního inženýra Carla Chitiho osm zaměstnanců sbalilo kufry a odešlo z Maranella. Enzo Ferrari tuto epizodu nikdy řádně neobjasnil, proto také docházelo k mnoha zkresleným scénářům. Přesnou příčinu si nemohl vybavit ani sám Chiti: „Nedokážu pochopit, jak jsme došli k roztržce s Ferrarim. Nedorozumění s ním jsem zažil mnoho, a daleko vážnějších, třeba když jsme se snažili přesvědčit ho o nutnosti přijmout koncept motoru vzadu. Přesný motiv, který nás dovedl k předání dopisu s výpovědí, si nepamatuji,“ uvedlo inženýrské eso. O tom, zdali Chiti mluvil pravdu můžeme vést dlouhé diskuze. Nicméně pravděpodobnou příčinou byly zásahy Ferrariho manželky do provozu týmu na závodních okruzích.

Kromě mechaniků odešel od Ferrari i jezdec Ritchie Ginter. V posledních měsících se objevil na černé listině, což v Maranellu znamenalo jasný odchod. Dokonce se traduje, že když opouštěl továrnu, byl přinucen nechat si prohlédnout kufr svého vozu. Enzo Ferrari měl volné dva monoposty a vsadil na dvě loňské hvězdy - Giancarla Baghettiho, jenž vyhrál hned při svém první startu a Richarda Rodrigueza, který debutoval v Itálii.

Na postu šéfinženýra nahradil Carla Chitiho mladý Mauro Forghieri, jehož největší sláva měla přijít v polovině sedmdesátých let s Niki Laudou.

Ritchie Ginter zamířil k BRM, kde nahradil do důchodu odcházejícího Tonyho Brookse. Bývalý pilot italské stáje ještě před začátkem sezóny těžce havaroval. Při testování na letišti North Witman v Británii monopost náhle vzplanul. Ginter, aby se zachránil, vyskočil. Ve vysoké rychlosti si ovšem zpřelámal kosti a byl odvezen do nemocnice. Naštěstí úvodní podnik v Nizozemí stihnul a spolu s Grahamem Hillem vytvořil silnou dvojici.

Jack Brabham rozladěn z předchozích výkonů stáje Cooper raději zvolil jinou cestu a založil vlastní tým. Po boku Bruce McLarena tak volné místo zaplnil Tony Maggs.

Colin Chapman prosazoval Jima Clarka a proto Innes Ireland Lotus na konci roku 1961 opustil. Chapman angažoval Trevora Taylora a přes zimu soustředil veškeré síly do nového modelu 25. Šlo vesměs o revoluční monopost, první se samonosnou skořepinovou karosérií. Clark byl dokonce nucen zásadně změnit svůj styl řízení, neboť na rozdíl od předchozích modelů, v kokpitu spíše ležel než seděl. Kolem sebe neměl prakticky žádný prostor k pohybu. Rychlostní převody měnil jemným pohybem ruky. „Když jsem konečně zvládl novou techniku řízení, divil jsem se, jak jsem dřív mohl řídit v jiné pozici,“ vysvětloval Clark, čekající na svůj první triumf.