1957 Británie: Průlom týmu Vanwall

5. GP Velké Británie
Aintree
20. července 1957

Moss si před domácím publikem vyjel pole-position. Třetí místo, pořád ještě v první řadě, obsadil Brooks. Hradbu vanwallů prorazil jen Behra na maserati. Úřadující mistr světa Fangio zajel překvapivě až čtvrtý nejrychlejší čas. Ani u Scuderie Ferrari to nevypadalo příliš růžově a bylo nadmíru jasné, že tentokrát to na vítězství nebude.

Jean Behra nikoho nepřekvapil a šel do vedení, ale před zatáčkou Tatts jej vystřídal Moss. Na čele zůstal do dvaadvacátého kola, kdy si vybudoval devítivteřinový náskok. Pak začal jeho motor vynechávat a Behra okamžitě ztrátu vymazal. Moss zamířil do depa, kde se nějakou dobu zdržel. Po návratu jej čekala sedmá pozice, ale problém se ještě zhoršil a Moss byl ihned zpět.

Brooks od počátku věděl, že dlouhý závod vypsaný na devadesát kol fyzicky nevydrží. Zranění z Le Mans nebylo ještě zcela vyléčeno a Brooks v průběhu jízdy trpěl. Proto měl v případě nutnosti předat vůz Mossovi nebo Evansovi. Jenže problémy přišli záhy po startu a v 26. kole zastavil v depu. Mechanici mu pomohli z kokpitu, zatímco Moss vyčkával zaujmout Angličanovo místo.

Na trať vyrazil na devátém místě. Teprve tehdy začal pro Mosse opravdový závod. Nejprve se díky odpadnutí Harryho Schella posunul na osmé místo, potom předjel Menditeguye a začal stíhat Fangia. Pro Mosse tentokrát Fangio nebyl soupeřem. Stirling Moss ze sebe v domácím závodě vydával maximum a zcela očividně jezdil o třídu lépe než ostatní piloti. Nicméně myšlenky na vítězství ještě nepřicházely v úvahu. Behra s pohodlným náskokem kontroloval vedení před Hawthornem, velkolepě jedoucím Lewis-Evansem a již čtvrtým Mossem, který si poradil s krajanem Collinsem. I když Moss postupoval neustále kupředu, dohnat ztrátu devětapadesáti vteřin se zdálo být beznadějné. Striling Moss se nevzdával, zajížděl jeden rekord tratě za druhým, jeho heslo znělo: „zvítězit nebo padnout“, zcela podle duchu opěvovaného Tazia Nuvolariho. Dvacet kol před cílem stáhl ztrátu na dvaadvacet vteřin. Byla to otázka kdo z koho.

Netrvalo dlouho a scénář závodu se od základu změnil. Spojka Behrova maserati nevydržela velké zatížení. Následovala havárie při níž se kusy kovu a plechu rozlétly na dráhu. V tu chvíli projížděl Hawthorn, který měl „zdědit“ vedení. Naneštěstí přejel kusy úlomků a přivodil si defekt pneumatiky. Ve stejném okamžiku předjel Moss Lewis-Evanse a převzal vedení! Tribuny šílely, jaký neuvěřitelný zvrat!

Na prvních dvou místech britské vozy s britskými jezdci a ještě ke všemu na britské Grand Prix. Sen, který se stal skutečností. Avšak výborně jedoucího Lewis-Evanse zadržel problém s motorem díky čemuž spadl až na sedmé místo. Mossův vanwall neprokazoval žádný náznak technického problému a tak si ještě v pohodě dojel do depa pro pár litrů paliva, před druhým Mussem měl totiž více než minutový náskok.

V posledních kolech se tribuny soustředily jen na Mosse, poslední průjezd zatáčkou Tatts a zdvižená paže na důkaz radosti: „Bylo to něco, o čem jsem snil několik let, vyhrát Grand Prix na britském voze. Tony a já jsme se stali prvními Brity, kteří od doby Segraveho na Sunbeamu roku 1923 vyhráli Grand Prix. A samozřejmě první britské vítězství v britské grand prix. Fantastická zkušenost,“ vzpomínal po letech Stirling Moss.

foto: www.f1-facts.com