1951 Británie: Alfa poražena

„Plakal jsem radostí, ale slzy nadšení se mísily se slzami smutku, neboť jsem si pomyslel: dnes jsem zabil svoji vlastní matku,“ zněla slova z úst Enza Ferrariho. Vítězství rudého vozu z Maranella znamenal převrat v mistrovství světa formule 1. Už nebylo potřeba motoru s kompresorem. K poražení Alfett stačil jen lehký a úsporný čtyřapůllitrový motor. Byl sice slabší, než motor Alfett, ale neměl takovou spotřebu a na zastávkách v depu mohl ušetřit velmi cenný čas. Na začátku roku to vypadalo, že Ferrari na „159“ ještě nestačí, ale v Silverstone se situace vyrovnala. Automobilka Alfa Romeo ihned uvažovala o dalším odchodu z motoristického sportu.

Dva týdny po evropské Grand Prix hostila Británie další závod MS. K závodním týmům se po dlouhé době připojila i národní hrdost – tým BRM. Příležitost usednout za volant modelu BRM P15 dostali Reg Parnell a Peter Walker. Ke stálicím Alfy Romeo se přidal Consalvo Sanesi a Felice Bonetto, zatímco Ferrari nasadilo již osvědčeného Gonzalese zvaného „býk z Pampy.“ Ačkoli měl Argentinec poměrně starý a unavený vůz z předcházejících závodů, na trati to nebylo znát a v kvalifikaci vyjel pole-position. Vedle něj se postavil jeho krajan Fangio, dále pak Farina a Ascari. Stále dětskými nemoci trpící BRM nedokázalo zajet jediný čas, ale přesto byli Parnell s Walkerem na start připuštěni. Samozřejmě až na poslední místa.

Pár dnů před závodem si Fangio spolu s Gonzalesem projeli trať. Silverstone měl rychlé rovinky a pravoúhlé zatáčky. Profil měl spíše vyhovovat vozům Ferrari než Alfettám. I Fangio to dobře věděl, ale udělal by všechno proto, aby vyhrál právě on. Mechanici Alfy namontovali na auto přídavné palivové nádrže, které měly snížit jeho počet zastávek na jednu.

V tomto ročníku se nekonaly žádné oficiální rozpravy s jezdci, přesto je před startem poctil svou návštěvou ředitel závodu a všechny startující varoval, že kdo vyrazí dřív, než mávne vlajkou, dostane pětiminutový trest. Gonzales ve svém povídání o britské Grand Prix vzpomíná: „Tolik nás to vystrašilo, že když nás startér odmávl, tři auta nás zezadu předjela!“ Právě Bonetto předvedl jedinečný start. Ze sedmé pozice nejlépe zareagoval a do poloviny okruhu vedl. Pak na něj úspěšně zaútočil Gonzales, pronásledovaný Fangiem. Čtyřicet kilometrů trvalo, než si dvě italské automobilky vyměnily pozice. Ale Alfetta nepředváděla svoji klasickou převahu a i přes Fangiovu snahu, mu Gonzales neustále dýchal na záda. V čele se do 48. kola ještě jednou vzájemně vystřídali. Britskou Grand Prix „dělali“ právě tito argentinští přátelé a bojovníci. Bez Fangia a Gonzalese by byl závod nudnou podívanou na nádherné různobarevné stroje projíždějící zatáčky velmi vysokými rychlostmi. Ale s Gonzalesem na Ferrari a Fangiem na Alfě se o prvenství v závodě bojovalo do posledních kol.

Všeobecně známá potřeba natankovat Alfu Romeo 159 přišla ve 48. kole a „býk z Pampy“ převzal zpátky vedení. Nasadil velmi rychlé tempo a než přišel i jeho čas natankovat, vyjel si na Fangia minutu a půl náskok. Ten si od svých mechaniků vysloužil příliš velkou dávku paliva a jeho auto bylo těžší než potřeboval.  Mezitím již v depu posedával odstoupivší Ascari. Jose-Froilan Gonzales chtěl vyskočit z vozu a předat jej Ascarimu. Ten jej zarazil, položil mu ruku na rameno a poručil, ať se závod pokusí vyhrát sám. Zastávka trvala jen 23 vteřin, zatímco mechanikům Alfy Romeo to trvalo necelých 50 vteřin. I přes tlak, který Fangio na Gonzalese vyvíjel, se mladý Argentinec nenechal vyvést z míry a dosáhl prvního vítězství pro stáj Ferrari a prvního vítězství jiného vozu než Alfy Romeo.