1950 Monako: Snadné Fangiovo vítězství

Trať Grand prix Monaka je krátká, ale zato nebezpečná. V paměti byly ještě hromadné kolize z předválečných let, způsobené většinou vodní tříští, která občas zkropila povrch dráhy a činila jej velmi kluzkým. Velká část okruhu byla v 50. letech lemována po obou stranách domy a zídkami, takže odstranění poškozeného vozu trvalo nebezpečně dlouho.

Jeden z nejkrásnějších pohledů na závodních okruh se naskytuje právě v Monaku, kde Středozemní moře lemuje skoro polovinu tratě. Odlehlý záliv přeplněný luxusními jachtami utváří nádherné prostředí. Od první zatáčky La Rascasse jedou vozy po rovince (dnešní cílová rovinka) k zatáčce Ste Devote, kde trať šplhá k náměstí Casino. Po prudkém sjezdu pokračuje pravotočivou zatáčkou Mirabeu, následována vlásenkou Station (dnešní zatáčka Loews). K moři pak směřuje úsekem Portier a krátkým tunelem k zatáčce Tabac doleva a průjezd cílovou rovinkou. Tenhle postup absolvuje každý jezdec 100 x. Pokud dojede do cíle…

Závodu se nezúčastnil Harry Schell, který v tréninku havaroval a jediný vůz Cooper nedokázal do nedělní startu připravit. Ze stejného důvodu se stal divákem Monacké grand prix i Alfred Pian. Třetím nestartujícím byl loňský vítěz Grand prix Československa, Peter Whitehead. Motor jeho soukromého Ferrari začal stávkovat a už se nerozběhl. Do Monaka konečně dorazily tovární vozy stáje Ferrari, chybějící na úvodním podniku šampionátu. V Monte Carlu se Scuderia objevila ve složení Alberto Ascari, Raymond Sommer a veterán Luigi „Gigi“ Villoresi.

Ještě žádná Grand prix do roku 1950 nezažila takovou hromadnou havárii, jako při tomto, již jedenáctém ročníku Monaka. Naštěstí nebyly následky pro jezdce vážné. Na startovním roštu se seřadilo 19 vozů, mezi nimi opět v předu Alfy Romeo, Ferrari, Maserati, Simcy, Talboty a ERA. Od vozů Alfa Romeo se přední startovní pozice očekávala, ale překvapením sobotní kvalifikace se stal Argentinec „býk z Pampy“, Gonzales. Záhadným způsobem se mu podařilo dostal své Maserati soukromého týmu Scuderia Varzi Maserati do přední řady.

Jezdci se srovnali podél pobřeží před vracečkou La Rascasse. A bylo odmávnuto. Vedení se ujal Fangio, za ním Gonzales, Villoresi, Farina a Fagioli. Ve chvíli, kdy vláček vozů vjížděl do zatáčky Tabac dopadla na tento úsek vozovky roztříštěná mořská vlna. Fangiovi se s notnou dávkou štěstí podařilo zatáčkou projet. Nic netušící Farina se v tomto místě snažil dostat zpět před Gonzalese, nezvládl svůj vůz, dostal smyk, narazil do zídky a po odrazu se dostal zpět doprostřed dráhy, kde do něho okamžitě najeli Gonzales, Fagioli a Rosier. Jejich vozy utvořily neproniknutelnou bariéru do níž vjel Manzon a Trintignant, Harrison, Rol a Graffenried. Chironovi, Ascarimu a Sommerovi se ještě podařilo tímto vrakovištěm proklouznout, zatímco Etancelin, Bira, Gerard a Claes museli před hromadnou překážkou zastavit a pomalu se se svými vozy protlačit. Fangio později uvedl, že díky pozoruhodnému chování diváku před zatáčkou Tabac rozpoznal, že není něco v pořádku. Takto vytvořená sbírka nepojízdných vozidel se nedala odstranit dříve, dokud nepřijeli jezdci dokončující druhý okruh. Nikoho zřejmě nenapadlo přerušit závod, v jehož prvním kole byla vyřazena polovina startujících a jehož trať byla v kritickém úseku velmi nebezpečná. Villoresi, na druhém místě za vedoucím Fangiem, zabloudil v bludišti mezi havarovanými vozy. Pomalá jízda zapříčinila zhasnutí motoru a proto se musel sám roztlačit, čímž nabral značné zpoždění. Mezitím Gonzales zjistil, že jeho vůz je sice poškozen, ale přece jen v pojízdném stavu. Proto se vydal opět na cestu, jenže ta neměla dlouhého trvání. Poškozenou zátkou nádrže vytékalo palivo a proudilo přímo do kokpitu. Hořlavý benzín se okamžitě vzňal a plameny šlehaly Argentince do zad. Jakmile Gonzales vůz zpomalil, za jízdy z něj vyskočil. Jeho šatstvo bylo již v plamenech a jezdec Maserati se začal duchapřítomně válel po vozovce do té doby, než plameny udusil. Nebylo to poprvé, co musel jezdec vyskakovat z hořícího vozu za ještě vyšších rychlostí než jel Gonzales.

Mezitím se v osudné zatáčce, kde stály poškozené vozy, stále ještě uprostřed dráhy, vytvořilo jezero vysoce vznětlivého paliva, v němž přešlapovali jezdci i pořadatelé, snažící se odtlačit zaklestěné vozy. Z počátku se Fangiovým soupeřem stalo Ferrari v čele s Villoresim a Ascarim. Villoresi však v 62. kole odpadl pro poškození olejového potrubí. Také Ascari měl problémy. Převody vypadávaly a brzdy přestávaly fungovat. Naneštěstí v době, kdy Ascari začal jezdit stejně rychlá kola jako Fangio…

Ještě před závodem formule 1 se vítězem Ceny Monte Carla pro vozy formule 3 do 500 ccm stal mladý Angličan o kterém v budoucnu ještě hodně uslyšíme… Stirling Moss.