Pokud bychom chtěli v historii najít závod, jemuž se štěstí místy vyhýbalo hodně velkým obloukem, Kanada má velkou čáku na to aspirovat na přední místa. Pomiňme teď původní Mont Tremblant nebo jeho nástupce Mosport Park, při jehož vyslovení se některým pilotům ještě dnes ježí vlasy, případně naskakuje husí kůže. Pro většinu fanoušků je kanadský závod spojen s tratí na montrealském ostrově Notre-Dame v sousedství olympijského veslařského kanálu, u jejíhož zrodu stál výrazný, ale značně nevyrovnaný naftařský magnát a motoristický nadšenec Walter Wolf. Snad doufal, že tu jednou bude korunován jeho pilot v jeho voze mistrem světa – ostatně s tím cílem do F1 v roce 1976 vstupoval. Jeho sen však nedošel naplnění, jediné, co se mu podařilo, bylo vytvoření trati, zpočátku kritizované a označované za vhodnou leda tak pro motokáry, později držící hrdě vztyčený prapor Severní Ameriky (to když Grand Prix USA zmizela z kalendáře F1).
Že tu byly k vidění věci neuvěřitelné, to už jsme v minulosti připomínali. A těžko říci, kterou vybrat jako bizarnější. Opravdu minimum závodů se může „pyšnit“ tím, že během jeho konání sněžilo – montrealští pořadatelé si to užili už při premiéře v roce 1978 a zvláště prokřehlí mechanici byli štěstím bez sebe. Ještě že vyhrál tehdy Gilles Villeneuve a premiérový ročník tak okořenil, protože ty další už měly do preciznosti dost daleko. Je libo letopočet 1980? Řevnivost mezi Piquetem a Jonesem vyústila v masový karambol pár metrů po startu, díky čemuž ujel tehdy nejmladší pilot v historii F1 Mike Thackwell jen pár metrů. Déšť zalil trať o rok později a neohrožený bojovník Gilles Villeneuve tehdy prokázal, že mu není cizí jízda do neznáma. Kolizemi pochroumaný spoiler mu zakrýval výhled a Kanaďan svým počínáním zneklidnil i na všechno připraveného Ecclestonea. Nakonec příď odpadla a Gilles s takto poznamenaným vozem dojel třetí.
Tragicky se zapsal do historie hned další ročník, v němž nějakých 800 metrů po startu ukončil svou závodní (a dvě hodiny nato i životní) pouť Riccardo Paletti. Nezkušenost, zhaslý motor Pironiho ferrari a náraz do jeho zádě a v neposlední řadě hořící osella byly čtyřiadvacetiletému Italovi osudné. Zcela na okraj lze připomenout, že to bylo poprvé, kdy se Grand Prix Kanady přesunula ze závěru celého šampionátu do jeho středu, kde s malými odchylkami setrvala do dnešních dnů. Málokde se také stalo, aby byly předzávodní přípravy přerušeny výpadkem proudu, jak se to přihodilo v roce 1983, takže se muselo čekat téměř dvě hodiny na okamžik, kdy se energii uráčí dorazit do obvyklých míst.
Byl tu také nevydařený manévr dvojice Mansell-Nannini, která v roce 1989 chtěla využít okolnosti, že Bergerovi zhasl na startovním roštu motor – a protože mezitím přestalo pršet, Brit s Italem si to namířili do depa s tím, že po restartu budou mít výhodu slicks. Jenže startér vyčkával příliš dlouho a Nigel se Sandrem nevydrželi čekat. Z depa vyrazili jako první, ale bylo jim to k ničemu. Aby diváci měli ještě o jedno pobavení navíc, odvezl si Stefan Johansson na zadní nápravě svého vozu Onyx namotanou hydraulickou hadici (naštěstí bez pistole a ruky mechanika, ten se zavčasu pustil). A pokud se budeme bavit o nehodách, rozhodně se vybaví rok 1992, kdy ve čtvrté zatáčce provedl prakticky bezchybný boční crash-test Ivan Capelli se svým ferrari, naštěstí bez újmy na zdraví.
Existuje také jedna finanční epizoda z roku 1986. Němec Christian Danner měl po těžké nehodě Marca Surera nahradit Švýcara v týmu Arrows. Manažer to vyjednal, Danner si lebedil, jak si přechodem od Oselly k evidentně lepšímu týmu pomohl, jenže místo toho putoval pošesté do kokpitu, s nímž už se v duchu rozloučil. Důvod? Manažer zapomněl včas nahlásit změnu pracovníkům FIA. Christian tak prodělal 300 000 $ a manažer přišel o místo. Danner si pak vše zařídil sám a v následujícím závodě už byl řádným členem týmu Arrows…
A komu by tento výčet přišel chudý, nechť zavzpomíná na milénium současné – Kubicova hrůzyplná nehoda (2007) a jeho cesta „from zero to hero“, když o rok později slavně zvítězil – a jak se zdá, tento triumf bude v F1 jeho poslední. Byl to právě onen rok, kdy Hamilton při výjezdu z boxů přehnal svou ctižádost a narazil do zádě Räikkönenova ferrari, zastavujícího způsobně na červenou. A hádejte, kdo byl třetím v tomhle do jisté míry komickém karambolu… správně, Nico Rosberg.
Určitě si vzpomenete i na rok 2011, kdy ve fázi safety caru bohatýrský maršál ve snaze odklidit trosky z trati hned dvakrát upadl a jentaktak neskončil pod koly projíždějících monopostů… Na rozdíl od něj to o dva roky později odnesl nejvyšší obětí jeho kolega Mark Robinson, jehož stála snaha sebrat v ten nejnevhodnější moment upadlou vysílačku život.
Ještě můžeme dodat, že v jednolitém toku kanadských závodů se vyskytly tři trhliny, kdy museli zástupci kolébky hokeje vydržet bez rychlých kol a tehdy ještě ušlechtilého hřmění. O první příčině jsme psali v úvodním díle Války FISA-FOCA, další pauza následovala v roce 1987 a prozatím naposledy si v Montrealu museli nechat zajít chuť na Grand Prix před šesti lety.Tolik asi k historii, i když je to pořád jen velmi letmé nahlédnutí; těch demoličních akcí a také občasných jízd v protisměru, o historii Zdi šampionů (mám dokonce vlastní ideu o tom, kdo tenhle termín řekl jako první) ani nemluvě, bylo bezpočet. Asi by bylo nefér neříci, že na půdě javorového listu odbyl premiéru i zde tolik využívaný safety car – i když to bylo v Mosportu 1973 a udělal tehdy ze závodu takovou paseku, že sami pořadatelé neměli dlouho ponětí, koho bez rizika žaloby vyhlásit vítězem. Letos možná někdo čekal, že se Mercedes AMG GT S opět vydá zkomplikovat vcelku nezáživný průběh závodu, ale nestalo se tak. Můžeme se dohadovat, zda s tím Nico Rosberg natolik počítal, že mu pak nezbýval dech na tvrdší útok a boj o vedoucí pozici, spíš bych řekl, že čekal a nedočkal se. Pořád se připomíná, že jednou věcí je soupeře dojet, druhou předjet. Je to samozřejmě jen velká spekulace, ale svou roli tu může hrát i fakt, že Nico prostě pouze odmítal jet na ostří nože a spokojil se s jistým přísunem bodů, který sice znamenal ztrátu, ale pořád menší než v případě fatální chyby a odstoupení. A ještě jedna poznámka, v minulém Paddocku jsem vyslovil teorii, která by se dala označit za konspirační – neodčiní Mercedes svůj úlet vůči Hamiltonovi umetením cestičky? Vím, že jde o profesionální prostředí, o prestiž etc. etc. etc. Ale ten červíček pochybností prostě hlodat bude. A kdo ví, třeba se aktéři za nějakých pět let přiznají, jak to doopravdy bylo. Nakonec i Senna trpělivě víc než rok mlžil o svém kontroverzním manévru v Suzuce 1990.
U Ferrari už budou pomalu alergičtí na bílou. Podvakráte se maranellští nebyli s to probít přes Bottase k lepším výsledkům, teď finský mladík potřetí uzmul zástupcům vzpínajícího se koníka lepší místo. Tentokrát však nutno poznamenat, že si za to Kimi mohl jen a jen sám. Díky tomu vyjel Williams na svého soupeře jeden bod a jako třetí v pořadí se letos přehoupl přes stovku posbíraných „punktů“, ale ke spokojenosti, podobně jako u Ferrari, je pořád ještě daleko. Mnohem hůř situaci snášejí u Red Bullu, proto se hledá viník a zároveň se tak trochu už i dělá alibi na následující závod. Je bezesporu velkým a špatně stravitelným soustem nevalné úrovně, že tým, ještě nedávno zvyklý sbírat jeden vavřín za druhým, už devět Grand Prix čeká na stupně vítězů. To na klidu nepřidá a Ricciardo, loni na stejné trati slavící zápis do pomyslné Zlaté knihy vítězů Grand Prix si letos musel připadat jak Alenka v říši divů.
Občas je docela zajímavé zabrousit do statistické roviny. Tentokrát se vedle sebe na sedmém a osmém místě seřadili Pastor Maldonado a Nico Hülkenberg. Pro Venezuelana, jehož si vzaly některé motoristické servery do prádla, to byl první bodovaný výsledek v letošním roce. A právě ve světle čísel a hrátek s nimi vychází jedno docela zajímavé srovnání: jak Pastor tak Nico absolvovali 83 Grand Prix, ale letošní pilot Lotusu dojel na bodovaných příčkách pouze devětkrát, zatímco zástupce týmu Sahara Force India bodoval téměř v každém druhém závodě, přesně 45x. O Maldonadově tendenci štípat třísky z monopostů svých i soupeřových se ví, ale srovnání je to vskutku zajímavé. A v reji čísel ještě chvíli zůstaňme: Mercedes si mohl v depu rozkrojit dort s dvaceti svíčkami – právě tolikrát zapsal do historických análů své piloty na prvních dvou místech v cíli. Na Williams mu ještě třináct takových double chybí, ale dá se předpokládat, že by to nemusel být až takový běh na dlouhou trať.
Kanada tedy přinesla něco málo tradičních předjížděcích manévrů, sympatické stíhací jízdy Massy a hlavně Vettela, jehož tréninkové trauma bylo kompenzováno sice solidní pozicí, s níž ale s ohledem na své ambice příliš spokojen nebyl. Kdo však musí propadat trudomyslnosti ještě větší, než slavná česká polární výprava Čecha Karla Němce, kterou tak exaktně přiblížilo národu Divadlo Járy Cimrmana, to je bezpochyby Fernando Alonso. Jen si to představte, oznámíte, že žádné další stagnování a marné boje o tituly nejsou nic pro vás, zamíříte do týmu, kde už jednou bylo pořádné dusno (kdo z nás neví, o čem je řeč, nechť nalistuje maďarskou Grand Prix 2007) a místo šlapání soupeřům na krovky musíte důrazně vysvětlovat inženýrům, že než tedy opět skončíte v poli poražených, chcete se aspoň na chvilku projet v závodním módu. Pochopitelně, nová spojení potřebují čas ke zrání a druhdy soupeře drtící japonský agregát (myšleno v jeho druhé éře existence v F1) také potřeboval nějaký čas na to, než začal sbírat vavříny. Pro zajímavost, v roce 1983 vyjela první bodovanou pozici až v sedmém, stupně vítězů v osmém závodě a vítězství na 15. pokus. Také je ale pravda, že rozjezd ve voze Spirit byl oním testovacím módem a ony bodované úspěchy přišly až po spojení s Williamsem. Tak jako tak má ještě spřežení McLaren Honda čas – otázkou je, jestli zrovna tohle je Alonsovi po chuti.
Krátká exkurze do zámoří je tedy za námi, smečka F1 zamíří na dosah našich hranic a pro mnohé to bude určitě zřejmé lákadlo se podívat, co se to vlastně ve světě „šíleně rychlých kol“ (jak je obdivně popsal někdejší novinář Edmund „Edy“ Koukal) děje. Výhodou je, že to uvidíte na vlastní oči a snad nasajete atmosféru. Otázkou zůstává, co z ní ještě zbylo, jak dokládají názory mnoha přímých účastníků. Zvláště když z historie víme, jaké je taky někdy v Rakousku a zejména v okolí Knittelfeldu počasí. Rozhodnutí je jen a jen na vás, přátelé.