Pro ty, kteří používají argumenty typu: vždyť neumějí řídit, jsou výrazně pomalejší; nemá následující text význam. Vy ostatní, čtěte dál.

Poslední ženou ve Formuli 1 byla Giovanni Amati, která hájila barvy umírajícího týmu Brabham. Šanci dostala ve třech grand prix, bohužel ani jednou se jí nepodařilo kvalifikovat do závodu. Všichni se ji vysmívali a u vlastních mechaniků neměla žádný respekt. Jediným mužem, který ji podporoval a dával užitečné rady byl Ayrton Senna.

Pak jí ovšem došly peníze a její kokpit si zaplatil Damon Hill. Ano, britský mistr světa se ve Formuli 1 prosadil, nicméně z osmi pokusů zůstal šestkrát před branami závodu, takže podobně jako Amati, žádný zázrak. Nakonec dostal díky svému pohlaví šanci.

Minulý týden dámský svět konečně zajásal. V nejvyšší amerického formulové soutěži poprvé v historii triumfovala žena. Danica Patrick překonala nesmírně dlouhé čekání a dala inspiraci mladým závodnicím. Zatímco v sérii IndyCar a její juniorky Indy Lights startuje dohromady pět něžných pohlaví, Formule 1 na ně doslova kašle.

Španělský testovací jezdec McLarenu Pedro de la Rosa by ve startovním poli uvítal krásu žen, avšak zůstává poněkud skeptický. „Byl bych rád, kdyby k tomu (ženy v F1) došlo, ale fyzická náročnost Formule 1 by pro ně mohla být problémem.“

Má de la Rosa pravdu? Stěží. Ve 30. letech se po dobu několika hodin proháněly v těžkopádných závodních automobilech a za obrovskými volanty křehké ženy a nakonec dokázaly porážet i mnohem zkušenější a odolnější muže. Dnešní závody Formule 1 trvají hodinu a půl, většina pilotů už z kokpitu vylézá bez náznaku vyčerpáni. Proč by to nedokázaly ani ženy? Navíc v IndyCar trvají závody kolem dvou hodin (ovály i klasické tratě) a jezdci mají mnohem více práce, jelikož řízení monopostu jim neusnadňují žádné elektronické pomůcky, kterými Formule 1 doslova čpí.

Prosba na závěr: Pokud někdy potkáte Stirlinga Mosse, vyřiďte mu, že Eliška Junková prohrála boj o vítězství na Targa Florio kvůli sabotáži, nikoliv fyzickému vyčerpání…