Pokud se zadíváme do historie, zjistíme, že nejprestižnější formule je u filmařů tématem spíš výjimečným. Pamětníci vyloví ve vzpomínkách Frankenheimerův opus Grand Prix, případně k němu přidají moderní adaptaci románu Ericha Maria Remarquea Nebe nezná vyvolených, kterou natočil pod názvem Bobby Deerfield režisér Sydney Pollack.
Jenže to byly snímky o fiktivních pilotech, které se nevztahovaly k žádné skutečné události. Po neúspěšném pokusu Sylvestera Stalloneho (jemuž formulový příběh rozcupoval Bernie Ecclestone a „Sly“ pak přesunul svůj zájem na americký kontinent) a stále odkládaném životopisném snímku o Ayrtonu Sennovi (neplést s dokumentem Senna) přichází režisér Ron Howard s tématem, které před téměř čtyřiceti lety hýbalo tehdejším světem F1.
Pokud vyslovíte jméno Niki Lauda a James Hunt, většina věcí znalých fanoušků bezchybně zacílí do roku 1976, kdy tato dvojice vybojovala strhující duel téměř do posledních metrů sezóny, provázené jevy nepříliš příznivými pro celý svět rychlých kol. Dohady, havárie, diskvalifikace, omilostňování a v mnoha případech i závody v neregulérních podmínkách, to byla kulisa, před níž se rodil patnáctý šampion v tehdy čtvrtstoleté historii F1. Pro mnohé dodnes nespravedlivý, pro jiné šťastný, pro další muž, jdoucí si tvrdě za svým cílem, a jen proto úspěšný.
Hunt a Lauda – hlavní protagonisté Rivalů, mistři volantu / copyright: Magic Box
Samotný Howardův film zachycuje kromě několika vstupů do let 1970-1975 podstatnou část sezóny 1976 a klade důraz na souboj obou pilotů, řevnivost mezi týmy McLaren a Ferrari, ale často navštěvuje též soukromí jak Laudy, tak Hunta. Snaží se nám oba rivaly představit i z pohledu jejich povahových vlastností a přístupu k životu.
Všeobecně je známo, že Hunt byl vždy považován za playboye a nezkrotný živel, zatímco Laudovi se přezdívalo „computer“. Pochopitelně je nemálo místa věnováno i Nikiho osudné nehodě na starém Nürburgringu, následné rekonvalescenci a finálnímu souboji s Huntem v japonské Fuji. To vše lemují skutečné, historické vozy F1 z roku 1976, které do filmu poskytli sběratelé a majitelé starých „efjedniček“. Ve filmu jich uvidíme na tucet a každý letitý příznivec F1 musí zaplesat.
Rozporuplnost Rivalů, majících rozpočet ve výši 38 milionů $, spočívá někde jinde. Ještě předtím, než jsem snímek viděl, jsem si udělal malou anketu a položil jsem necelé stovce lidí jedinou otázku: Co vám říkají jména Hunt a Lauda? A překvapivě větší polovina vůbec neměla tušení – a rozhodně to nebyly jen ženy, o nichž se říká, že mají k motoristickému sportu dál – o koho se jedná.
Nejvíc tápali lidé do třiceti let, v některých případech byli ještě schopní si vzpomenout, že jsou to snad nějací závodníci, o kterých teď bude v kinech film. Diváci reprezentovaní tímto vzorkem budou z Rivalů určitě nadšeni, protože Howard vytvořil film opravdu strhující s optimální dávkou a množstvím závodních scén (ty ale netvoří ani třetinu filmu) a vykreslující především naprosto odlišné charaktery obou hlavních hrdinů, jimž však ve skutečnosti nechyběl vzájemný respekt a uznání. Zdánlivě se tak nabízí myšlenka, že díky filmu můžeme poznat jednu z významných kapitol královny motoristického sportu. A právě tady nastává značná rozporuplnost.
Jeden z vrcholů celého příběhu – Laudova nehoda na Nürburgringu / copyright: Magic Box
Fanoušci F1, pro které nejsou Lauda, Hunt a rok 1976 jen faktem, že se někdo někde naboural a ten druhý získal titul, najdou ve filmu opravdu nemalé množství nepřesností a chyb, které se bohužel těžko mohou schovat za autorský rukopis. Ono to je vůbec úskalí všech filmů, které se honosí nálepkou „natočeno podle skutečné události.“
Jenže je něco jiného značně volná adaptace příběhu bezejmenného či méně známého jedince nebo události, která zdaleka není tak detailně a hlavně mediálně zpracovaná jako prostředí F1. Ke všemu jde o chyby, které jsou ve většině případů zcela zbytečné a pouze navozují otázku, proč k nim vůbec došlo, protože v inkriminovaných případech nebyl žádný důvod je neinterpretovat opravdu tak, jak se staly. A neobstojí ani tvrzení, že se tím zvýšila dramatičnost filmu. Ostatně, projděme si ty nejvýraznější a můžete posoudit sami, co mělo za smysl měnit historii.
Vzhledem k dobové technice musely mít nehody digitální výpomoc / copyright: Magic Box
Jeden z největších nesmyslů nám je předložen hned na začátku v podobě závodu F3 v britském Crystal Palace (není přesně uveden rok, ale vzhledem k tomu, že tu jel Hunt pouze v letech 1970 a 1971, bude to jeden z těchto dvou ročníků, pravděpodobněji ten první). Lauda tady vůbec s Huntem nebojoval, protože se prostě ani jednoho závodu nezúčastnil. A aby toho nebylo málo, James těžko mohl jet v týmu Hesketh Racing – v roce 1970 startoval za Molyslip Lotus Racing, o rok později jel v barvách Team Rose Bearings/March Racing.
Další botou je představování Heskethova týmu, jmenovitě konstruktéra „Doca“ Harveye Postlethwaitea. Toho však manažer Horsley ulovil až v polovině roku 1973, když se v týmu zjistilo, že bez technického vzdělání putují do slepé uličky. Samotná účast Heskethova týmu v F1 je tu vylíčena chaoticky – a také nepřesně. Hesketh ve své první sezóně v F1 vůbec vlastním vozem nedisponoval (kupoval si jiné značky, konkrétně Surtees a March), takže když obtloustlý aristokrat Jamesovi ukazuje na začátku roku 1973 onen bílý vůz, s nímž se dostane do nejvyšší kategorie, „… žádné reklamy, žádné kondomy či cigarety…“, jde hned o tři podstatné nedostatky.
Především měl Hesketh vlastní vůz až o třičtvrtě roku později (v GP JAR 1974), navíc auto, které Huntovi ukazuje, je model 308 C, který byl nasazen až v roce 1975. A co se týče kondomů – je to zjevná narážka na sponzora Alana Jonese, který na svém surteesu vozil reklamu firmy Durex (a dokonce kvůli tomu byly v Británii rušeny televizní přenosy), jenže až o tři roky později. To byl Hesketh takový vizionář? Ostatně v Grand Prix USA 1973, kdy se ve Watkins Glen zabil François Cevert, přichází Hunt do depa Heskethu a čeká tam na něj právě Hesketh 308 C Ford. Tedy auto, se kterým vyrazil na trať až ve zmíněném roce 1975.
Pokud se pár minut dále zaměříme na strhující souboj Lauda/Hunt v Grand Prix USA 1975, jde opět jen o přání tvůrců filmu. V tomto závodě totiž Lauda vedl od startu do cíle a Hunt se mu vůbec nepřiblížil, natož aby s ním bojoval o vítězství. James ale také v posledním kole neodpadl, naopak v něm dokázal své kvality a předjetím Petersona se posunul na konečné čtvrté místo.
Už tu padlo slovo o diskvalifikacích a dalších problémech ročníku 1976. I tady se Howardův štáb dopustil několika fikcí, které občas potírají i samotnou logiku. Asi jen důkladně informovaní fanoušci vědí, že před španělskou Grand Prix vstoupily v platnost nové předpisy, na základě nichž došlo k úpravám, nikoli zásadním přestavbám vozů. Z tohoto důvodu pak Lauda těžko mohl mít nějaké podezření o nelegálnosti McLarenu a tudíž ani nemohl vyzvat svého manažera, aby na to upozornili příslušnou technickou komisi. Tak jako tak se vozy v cíli měřily, proto žádné žalování nebylo třeba, zvláště pak na vítěze.
Ferrari bylo v první polovině roku 1976 těžko k poražení / copyright: Magic Box
Niki ve filmu oslovuje manažera Ferrari „Luco“, což je další lapsus, protože dnešní prezident Ferrari Luca di Montezemolo v té době u týmu nebyl, na začátku roku ho v jeho funkci nahradil Daniele Audetto. Niki tehdy po závodě odjel a až ve Vídni se dozvěděl, že dodatečně může slavit devět mistrovských bodů, protože Huntův vůz byl širší o 1,8 cm – a ne o 1,5, jak nám tvrdí film.
Řeknete si, milimetr sem, milimetr tam – jenže tehdy se vylučovalo ze závodu právě kvůli takovým rozdílům. Následující závody v Belgii a Monaku jsou ve filmu časově prohozeny, navíc v Belgii nám filmaři předvedli efektní Huntovu nehodu; problém je však v tom, že při tomto závodě James vůbec neboural, odstoupil kvůli nefunkční převodovce. Zcela nesmyslně vyznívá scéna v boxech po skončené Grand Prix Anglie – oba týmy tu po závodě sledují televizi a dozvídají se, že Huntova španělská diskvalifikace byla zrušena. FIA vyhlásila rozhodnutí o změně diskvalifikace na peněžitou pokutu už den po Grand Prix Francie, takže je prakticky vyloučené, že by se to tajilo další dva týdny.
Vracíme se do zlaté éry F1 / copyright: Magic Box
Pokud vynechám něco dalších drobností, tak závěrečný závod v Japonsku se také příliš nevydařil. Zmatky na trati ve Fuji byly, to ano, ale nikoli takové, aby pořadatelé po dojezdu do cíle netušili, jak se závod vyvíjí. Hunt totiž předjel tři kola před cílem Jonese a Regazzoniho, takže rozhodně nikdo netápal, kolikátý vlastně je, to mohl opravdu jen on sám, ale nikoli pořadatelé. Proto je měnění pořadí po ukončení závodu na hlavní věži nesmysl a navíc je ve filmu z poloviny chybné – Regazzoni nebyl čtvrtý, ale o místo dál, Jones vůbec chyběl, ačkoliv byl právě on čtvrtý, a Laffite – ten byl až sedmý. A další dost podstatná věc – Niki se po svém odstoupení na konci druhého kola v depu vůbec nezdržoval a okamžitě areál opustil. O tom, že je „jen“ vicemistr se dozvěděl až na letišti, tedy nikoli přímo na Fuji Speedway.
Ani Laudův soukromý život se ve filmu nepovedl – Marlene Knaus totiž Niki poznal nikoli na oslavě, kam ho vzal tehdejší kolega od BRM Regazzoni, ale na sponzorské akci v Salzburgu o dva roky později. Po velice krátké době si Niki Marlene vzal, ovšem ne těsně před nehodou, jak se dozvídáme ve filmu, ale už na začátku března 1976, krátce po třetím závodu sezóny…
Je také škoda, že autoři Rivalů nesáhli po dalších tématech, která měla zásadní vliv na některé okolnosti – jen namátkou jmenujme smutně proslulou Laudovu nehodu na traktoru při úpravách na jeho pozemku – Niki si polámal žebra a dokonce hrozilo, že ve Španělsku nebude moci startovat. Z děje také zcela vypadla druhá Huntova diskvalifikace v Anglii, kde po startovní kolizi a následných zmatcích měl James poškozen svůj mclaren a tým ho poslal na trať v náhradním voze, což odporovalo pravidlům.
Po Grand Prix si Hunt vyšlápl i na samotného ředitele závodu, neváhal mu nafackovat a ještě mu zdemoloval brýle. Nedozvíme se také nic o takzvaném „italském spiknutí“, kdy na Monze udělali zástupci sportovní komise nečekanou kontrolu a zjistili, že vozy McLaren a Penske mají nepředpisové palivo. Hunt, Mass a Watson tak museli startovat kvůli špatným časům z deštivého tréninku až z chvostu startovního pole. Rozhodně zajímavým momentem mohla být pro filmaře i Huntova havárie na michiganské trati Cambridge Junction, kde při místním Race of Champions ve voze Camaro dostal v rychlosti kolem 160 km/h smyk, kolidoval s dalšími třemi vozy a po nárazu do zdi si hodně bolestivě zhmoždil ruku. Jednu chvíli mu dokonce hrozila absence v následné Grand Prix Kanady, a to by ztratil rozhodující body.
Huntova efektní bouračka v Belgii – jenže jen ve filmu / copyright: Magic Box
Někdo může namítnout, že drobné nedostatky filmu nijak neublíží a těžko na něj budou chodit jen experti. Bohužel tady jde o téma, které bylo poměrně podrobně sledováno a ony zbytečné chyby sníží Rivalům kredit především v očích těch, komu jsou primárně určeni – fanouškům F1.
Lze se pochopitelně kochat pohledem na dobovou techniku, což je opravdu vrcholný zážitek celého díla a nelze mu nic vyčíst, ale představte si dokument o Beatles, ve kterém bude McCartney držet baskytaru jako pravák. Že si Američané nedělají s historií velké vrásky dokazuje například film The Miracle o slavném vítězství amerických hokejistů na OH 1980, kde se našlo také poměrně dost rozdílů oproti skutečnosti.
Daniel Brühl a Chris Hemsworth – hledejte podobu se šampiony / copyright: Magic Box
Ještě je nutné se zmínit o hereckých představitelích – oba už známe z jiných filmů a oba se svých rolí zhostili v rámci dané situace na výbornou. Podle prvních názorů je lepší Daniel Brühl, jehož Niki je zejména v těžkém období po nehodě bez jediného kazu. Chris Hemsworth si už udělal jméno v Thorovi, a dost možná právě tato skutečnost bude znamenat přísnější měřítko pro posuzování jeho Hunta.
Ovšem objektivně řečeno – James byl natolik charismatický člověk, že vystihnout jeho složitou osobnost do detailu je prakticky nemožné. Vzhledem k tomu, že je to film právě o těchto dvou jezdcích, jsou všichni ostatní, včetně Olivie Wilde a Alexandry Marie Lary, ztělesňujících životní partnerky obou protagonistů, v jejich víceméně zaslouženém stínu.
Nemálo lidí možná získá po přečtení předchozích řádků dojem, že Rivalové jsou filmem nepovedeným a že jsem věnoval více prostoru jejich nedostatkům. Činím tak ale v zájmu reality, protože po vizuální a řemeslné stránce nelze Howardovu filmu nic vyčíst. Bohužel vizuální vjem lze popsat těžko, ten se musí vidět a znovu opakuji, kdo není zatížen břemenem znalostí a bude chtít prožít příběh formulí 1 inspirovaný, rozhodně navštíví film víckrát a pokaždé na něm najde nové zajímavé překvapení. Jeho další přínos určitě můžeme vidět v tom, že se třeba o něco větší počet lidí začne zajímat o historii F1 a s překvapením zjistí, že to opravdu není jen o onom „bláznivém ježdění dokolečka“. Právě díky spíše psychologickému zaměření filmu si Rivalové zcela určitě vydobudou velké množství příznivců, a pokud je budeme vnímat jako velice volné pojetí jednoho dramatického souboje o titul, rádi je přijmeme.
