TÝMOVÁ TROJKA
Lewis-Evans do britského týmu zapadl. V pozici nováčka týmu studoval monoposty do nejmenších detailů a od mechaniků vyžadoval preciznost, neboť on sám tímto způsobem přistupoval k práci. Díky tělesné křehkosti, ale drsnému vzhledu, připomínal zápasníka bantamové váhy. Občas na to doplácel. V dobách tříhodinových závodů se jeho fyzické indispozice projevovaly ztrátou výkonnosti – zejména na technicky náročných okruzích typu Nürburgring. Lewis-Evans se ovšem nevzdával, bojoval a nevadilo mu, že u Vanwallu hraje až třetí housle. Jasnou týmovou jedničkou byl Stirling Moss, který si mohl vybírat vozy podle libosti. Druhý v pořadí si vybíral Tony Brooks a na Lewis-Evanse zbyly jen motory – převodovky – vozy, které Moss s Brooksem nechtěli. S nevýhodou druhořadé techniky se dokázal vyrovnat. Psychickou vyrovnaností potlačoval myšlenky handicapu na okraj zájmu.
Prvním Lewis-Evansovým závodem se zajištěnou budoucností byla Grand Prix Velké Británie v Aintree. Ačkoliv pro poruchu nedojel, držel druhé místo za Mossem. Těm, kdo ho dosud podceňovali, nadobro ukázal míru přirozeného talentu. V Nürburgringu nedokázal tým Vanwall vyřešit problém se zavěšením kol a zelený vůz byl pro trojici závodníků noční můrou. V nejhorší pozici se nacházel Lewis-Evans, pro nějž muselo být zápolení na fyzicky náročném okruhu s nevyhovující technikou a křehkým zdravím nadlidským úkonem. On ale neskládal zbraně. S bezedným zápalem pokračoval dál, než mu vytékající olej z převodovky „namazal“ zadní kola a vůz poslal do smyku. Lewis-Evans vyvázl bez zranění, Vanwall dopadl o poznání hůř.
Tři generace rodiny Lewis-Evansů, uprostřed Stuart Lewis-Evans (foto: Lewis Evans family)
Po premiérové havárii ve formuli 1 odcestoval do Pescary na poslední grand prix šampionátu. Nürburgring vyčníval v kategorii nejobtížnějších okruhů roku 1957, ale Pescara mu dýchala na záda. Italský městský okruh měřil 25 kilometrů a jeho profil nápadně připomínal rovnostranný trojúhelník s naprosto rovnými rameny a zkroucenou základnou. Vysokou průměrnou rychlost srážela na konečných 155 km/h právě technická pasáž „základny“ trojúhelníku.
Dostat defekt pneumatiky v rychlosti přes 150 km/h není nic příjemného, Lewis-Evans si tím prošel právě v italské Pescaře. Náhlou krizovou situaci ustál, nicméně defekt se opakoval i po obutí čerstvých obručí a Lewis-Evans s notnou dávkou štěstí nenarazil do řadových domů, lemujících závodní dráhu. Tyto dvě na sebe navazující události vyvolaly u Lewis-Evanse obavy o zdraví a úvahy nad koncem kariéry. Třetím místem v závodu nakonec na nepříjemné zkušenosti zapomněl a myšlenku konce zapudil.
A pokud byl zatím na vážkách, definitivní rozhodnutí učinil v následujícím závodu na Monze. V kvalifikačních trénincích patřil k nejrychlejším. Jezdil s rezervou a věděl, že v závěru může svůj čas ještě překonat. Na dráhu se vydal asi 10 minut před koncem. O pár minut později se vyřítil z Parabolici na plný plyn a projel startovní čárou s pocitem velmi dobrého kola. V tu chvíli motor nezdravě zaskučel a Lewis-Evans setrvačností dojel až k zatáčkám Lesmo. S nepojízdným Vanwallem zastavil u dráhy, odešel stranou a s pocitem zklamání sledoval projíždějícího Mosse, Brookse, Fangia a další, jak ho domněle sesazují z dobré startovní pozice.
Byl to ale Lewis-Evans, který zajel absolutně nejrychlejší čas a v neděli mu náleželo nejvýhodnější postavení startu. Británie našla nového hrdinu, mladou krev mající po boku Mosse, Hawthorna a Brookse vládnout mezinárodním okruhům. Diváci v Monze, pro něž existoval jen rudý vůz Ferrari, se psychicky připravovali na ostudnou podobu první řady – tři zelené vozy Vanwall. Italští pořadatelé proto šibalsky rozšířili první řadu na čtyři vozy a umožnili (alespoň) Maserati narušit britskou blokádu.
Závod probíhal v duchu klasicích bitev v Monze – předjížděcími manévry a bičování motorů k maximálním výkonům. To se projevilo na technice, včetně Lewis-Evansově. Pár kol vedl, ale odstoupil s prasklou hlavou válce.
Další díl již zítra!
