Na Monze jsme toho zažili hodně – korunovace světových šampionů, těsné dojezdy závodů, tragické nehody, strhující klání na klopených zatáčkách někdejšího oválu, natáčení jednoho z mála filmů o formuli 1, svérázné a fanatické obecenstvo, které si nezřídka zahrává s vlastními životy, závody nudné i naprosto strhující. Především však právě na Monze můžeme chápat podstatu automobilového sportu víc než kde jinde – už jenom kvůli historii a tradicím dýchajícím z každého kroku. Pokud tedy někdo vymyslel dle mého názoru lehce stupidní formát, dle nějž se vybírá nejlepší závod z předem „předžvýkané“ volby čítající tři závody, pak ten dotyčný ví především o Grand Prix Itálie hodně málo.
Na Monze zahynul i slavný Alberto Ascari při soukromé jízdě v roce 1955 (ilustrační foto). | foto: Scuderia Ferrari
Monza je jako lucerna přitahující můry, v poslední třetině 20. století se tu většinou „pekly“ nebo do finále dotahovaly námluvy mezi piloty a týmy. Éterem létaly zaručené informace kdo se kam pohne už mnohem dříve, proto jsme čekali na Autodromo Nazionale di Monza, abychom už konečně měli jasno a do pečlivě narýsovaných tabulek v sešitech začali vepisovat jména. Málokdy jsme museli něco přepisovat. Uzavření přestupové burzy samozřejmě nemělo svůj přesný termín, ale prostředí „zahnutého banánu“, jak kdysi trať označil Peter Gethin, vydalo většinou tušené, ale výjimečně i překvapující rozhodnutí.
Měli bychom tedy vzpomenout největší tragédie formule 1, když v roce 1961 ve vyhroceném souboji o mistrovský titul po chybě na startu adept na korunu šampiona, hrabě Wolfgang von Trips, po kolizi s Jimem Clarkem přišel o život a s ním i patnáct diváků? Nebo popojít do roku 1967, kdy právě Clark předvedl na rychlých rovinkách snad nejúžasnější výkon v dějinách F1, aby nakonec kvůli nedostatku paliva nevyhrál?
Loni jsem v Paddocku vzpomínal na smrt Jochena Rindta, od níž den před konáním letošního závodu uplynulo 45 let; tato tragédie zastínila fenomenální vítězství Švýcara Claye Regazzoniho, jenž den po svých jedenatřicátých narozeninách jel v kokpitu Ferrari svou pátou Grand Prix v životě – a poprvé vyhrál. Máme zapátrat v roce 1972, kdy to byl opět Regazzoni, jenž rozproudil debaty a především si díky své nehodě ověnčené plameny vysloužil vyhazov od samotného Enza Ferrariho?
Nebo rok 1976, který byl neuvěřitelným návratem Niki Laudy po své těžké nehodě na Nürburgringu? Ofačovaný Rakušan trpící obrovskými bolestmi v důsledku tlaku přilby na poraněná místa na hlavě dokázal vydolovat síly, o kterých se snad už nepíše ani v hrdinských eposech, a oživit naději na titul. Zvláště, když závod provázela nepříliš často připomínaná „oktanová aféra“. Nechme ji zatím stranou, poslouží nám později.
Ronnie Peterson Monzu dvakrát pokořil - v roce 1978 se tu začal naplňovat jeho osud. | foto: Williams F1 Team
Pochopitelně své místo má v dějinách Monzy rok 1978 a havárie Ronnie Petersona. Je až neuvěřitelné, jak se pořád plno lidí drží nesmyslného a přesto stále opakovaného tvrzení, že Švéd na této trati zahynul. Zranění, která utrpěl, byla sice vážná, ale ruku na srdce – na polámané nohy se umírá jen stěží. Dodnes se nenápadně odsouvá do ústraní podíl lékařských kapacit na operaci, která vyústila v jednu z těch nesmyslných tragédií. S ohledem na informace, které přeci jenom pronikly na veřejnost a byly potvrzeny i mnoha dalšími odborníky přes medicínu, bylo jasné, že zásadní podíl na skonu jednoho z nejsympatičtějších pilotů měl zbytečně dlouhý operační zákrok, během něhož došlo k pochybení ohledně filtrování krve. Ostatně nešťastný syn pekárenského mistra Bengta Petersona z Örebrö nebyl prvním, kdo doplatil na tukovou embolii.
Vzpomínat se dá i na zvláštní Monzu 1979 – tehdy se po dlouhých tahanicích poprvé svolilo ke kácení stoletých stromů v parku (jak by také ne, když chyba startéra Gianniho Restelliho vedla ke zmíněnému zranění Petersona o rok dříve a nahlas se hovořilo o tom, že Monza je nebezpečná). Damoklův meč a bleskové jednání Bernie Ecclestonea, který bez ohledu na smutné události jedná vždy jako obchodník, přineslo místo přesunu na Imolu ještě jeden odklad. A právě v něm byl na domácí půdě korunován k velké slávě tifosi Jody Scheckter před týmovým kolegou Gillesem Villeneuvem – Ferrari na pozicích 1 a 2, a to velká část fanoušků nadšeně aplaudovala třetímu Regazzonimu v „nepřátelském“ williamsu; pro mnohé z nich to pořád byl „jejich Clay“. Švýcar tak chtěl potřetí na Monze vyhrát, že mu krátce po průjezdu cílem došlo palivo. Před zatáčkami Lesmo si tedy zastavil Alana Jonese, aby ho dovezl do depa, ale dojeli jen na Rettifilo Centrale, tam definitivně vyschla i nádrž Australanova vozu.
Vsadím se, že nemálo z nás si vzpomene na hororové salto mortale Christiana Fittipaldiho. I tento příběh měl plno zajímavých momentů – šlo o boj mezi týmovými kolegy, Christian se na cílové rovince pokoušel prosmýknout před Pierluigi Martiniho na sedmou příčku, místo toho najel na jeho pravé zadní kolo a vykroužil před čestnou tribunou téměř kompletní looping. Jen díky nesmírnému štěstí se udržel v přímém směru a bez funkčních pravých kol doklouzal až za cílovou čáru.
Emocionální byl i závod na přelomu milénia – Michael Schumacher tehdy definitivně ztratil nálepku rozverného necitlivého stroje na vítězství, jeho pláč po zmínce o Ayrtonu Sennovi obletěl celý svět. A těžko říci, zda v té době už Michael věděl, že smutný seznam obětí F1 se rozrostl o další jméno – traťový maršál Paolo Ghislimberti v ten den přinesl své vášni oběť nejvyšší.
Můžete vybírat dál a vzpomínat na sezóny, ročníky nebo vítěze, ostatně plných 65 ročníků je studnicí zvláštností a zajímavostí. A přidejme k ní ještě jednu, která na první pohled málokoho napadne. Grand Prix Itálie na Monze se nikdy nejela v jiném termínu, než v prvních 16 dnech měsíce září. Zatímco většina ostatních Grand Prix vesele putovala kalendářem a procházela různými ročními obdobími, Monza si držela svůj termín. S ohledem na počet absolvovaných závodů je to naprostý unikát, kterému se nevyrovná ani druhý nejpočetnější závod pořádaný v ulicích Monaca – tam se přeci jenom termínově putovalo z obvyklého května do června – celkem pětkrát.
Pohříchu největším dramatem letošní Grand Prix Itálie byly dohady kolem neodpovídajícího tlaku v pneumatikách obou pilotů Mercedesu. Zda měl být Hamilton penalizován nebo diskvalifikován, to už je nyní passé, ale slíbil jsem jednu připomínku.
V roce 1976 změřili komisaři hodnotu oktanového čísla paliva v Huntově vozu, a protože bylo o 0,75 vyšší než maximální povolená hodnota plus tolerance, Britovi byly škrtnuty všechny dosažené tréninkové časy, nikoho nezajímalo, že to je tak mizivé množství, prostě Hunt se nevešel do limitu a zároveň málem ani do startovního pole. Už velký Colin Chapman pravil, že pravidla jsou od toho, aby se dodržovala. On sám byl tím, kdo neváhal jít až na samou hranici, ale jakmile by se provinil třeba o jediný milimetr, neváhal by přijmout trest. Dneska už takoví gentlemani nejsou, vymlouvají se, o jak malou odchylku šlo, že je vlastně nicotná, co všechno ji mohlo způsobit. Nacházíme se v oblasti vyspělých a naprosto špičkových technologií, kde by na podobně věci neměl být prostor. Pořád pláčeme, jaký chaos v F1 panuje a když se objeví zřetelné nedodržení pravidel (schválně nepíšu o porušení, protože tento záměr nebyl prokázán), místo trestu, který by byl i prevencí, pro jistotu přimhouříme oko, abychom náhodou něco nedegradovali. Pak se oprávněně ptám – proč tedy nějaká pravidla jsou? Proč se nevrátíme do dob, kdy místo nesmyslných penalizací, které jsou už spíš jen pro smích a vtipnou počtářskou hříčkou, nezačneme konečně jednat a hlavně chystat předpisy, které nejsou jen snůškou slov, ale konkrétními fakty?
Pokud byl letošní závod natolik uspávací, že to byla nucena přiznat i místa, která jinak vídávají drama, napětí a atraktivitu za každým rohem, vystupuje do popředí o to více přesvědčování, jak se F1 od základu změní. Co všechno k tomu má přispět se dnes a denně rozebírá na všech možných úrovních – pneumatikami počínaje a konstrukčními zásahy konče. Zajímavé ale je, že se stále točíme v bludném kruhu a spoléháme na berličky v podobě cíleně degradovaných pneumatik, jako by se nedaly svádět souboje přímo na trati (ač po tom většina pilotů volá a vůbec se jim nelíbí, že místo boje o pozice jsou povinni hlídat to či ono). Ve hře je příliš mnoho peněz na to, aby někdo chtěl a měl zájem o změny radikální, snad jen ty mající kabátek ušlechtilého boje o bezpečnost pilotů jsou vítány. Že tím hrozí F1 další degradace? Že diváci mají nějaký vztah k tomu, co nejeden odborník nazývá DNA formule 1? Že jim nejde jen o kochání se stroji na vysoké technické úrovni, ale chtějí vidět i nějakou akci? Na to zapomeňte, jsme tu kvůli něčemu docela jinému.
Zakryjme kokpit a kola, odstraňme spoilery a budeme mít dokonalou F1... Opravdu? | foto: McLaren
O debatách týkajících se uzavřeného kokpitu jsme už psali a určitě se k této problematice ještě vrátíme. Slyšíme kritiku, že formule 1 příliš nezabírá u mladých, jenže si položme otázku, čím by vlastně měla zaujmout? Tím, že se rozkorálkuje po okruhu a hodinu a čtvrt až hodinu a třičtvrtě sledujeme strategické bitvy? Tím, že vlastně chybí akce? Podívejme se na poslední závody, byly to kolize, poruchy či další nepředvídané věci, které znamenaly dramata a tím i větší přitažlivost. Moderátoři také řvou jak na lesy nikoli poté, co Hamilton nebo někdo jiný zajede nejrychlejší kolo, ale ve chvíli, když se při vjezdu do boxů málem srazí dva monoposty. Pochopitelně nikdo nechce, aby se v kokpitech mrzačili výborní jezdci, ale na druhou stranu jako ve všech oblastech žádají diváci konflikt, zápletku, nečekané drama, ba i lidské pochybení, a dost váhám, zda sterilně bezpečná F1 bude u fanoušků vzbuzovat nadšení v tom směru, že důležité je dojetí všech v pořádku a bez karambolů do cíle. Není to volání po praskajících kostech a těžkých újmách na zdraví, ale pokud budeme chtít stoprocentně bezpečnou F1, pak zapomeňme na riziko, závodění, boj o pozice. Vyasfaltujme několikasetmetrové plochy kolem dráhy, aby piloti po vyjetí nenarazili do bariéry a opět se mohli vrátit na trať, diváky odsuňme ještě dál, aby při případné kolizi neriskovali zranění (co na tom, že skoro nic neuvidí), piloty oplácejme bytelnou klecí a la NASCAR, zakryjme kokpity, kola, zrušme křídla, protože v případě jejich odpadnutí hrozí opravdu velké nebezpečí. Pak uvidíme na tratích bubliny, které budou ve spolupráci s depem předvádět brilantní strategický výkon, jehož vrcholem bude jedna, dvě či snad tři zastávky v boxech, podpořené baterií serverů a vyladěné natolik, že se dočkáme vysněné bezpečné formule, do níž bude moci usednout pilot bez pocitu, že něco riskuje. Má to ale dva háčky – bude tohle ještě formule 1 a čím bude ten, kdo do ní usedne, výjimečnější než jezdec v jiných kategoriích? Znovu opakuji, nikdo nestojí o to, aby na tratích tekla krev, ale nějaký rozdíl, nadstavba a pocit, že sleduji skutečnou špičku motosportu, by měly fungovat.
Ostatně dovolím si jednu malou odbočku zdánlivě nesouvisející a snad až absurdní, ale kolikrát už se stalo, že naprostý nesmysl se stal skutečností… Při posledním grandslamovém turnaji US Open přišli Američané s úžasnou novinkou, už vyzkoušenou v případě tenistky CoCo Vandenwegheové: hráči budou vyzpovídáni v minirozhovoru mezi jednotlivými sety. Pokud odhlédneme od faktu, že jim to poněkud nabourá soustředění, těžko se z nich asi dostane nějaká smysluplná informace. Však se také především tenisté staré školy řádně bouří.
Už tu chybí jen reportér s mikrofonem. A nemusí to být jen utopie. | foto: Williams F1 Team
Jeden reklamní slogan praví cosi v duchu nic není nemožné, nakolik je tedy šílená myšlenka, že se podobné "strategie" nechytne Bernie Ecclestone a nezkusí takový bleskový rozhovor s pilotem F1 zorganizovat třeba během pit-stopu. Nebylo by to pro image F1 skvělé? Vůz zastaví, přiskočí pohotový reportér a vychrlí objevné otázky: "Jak se vám jede? Myslíte, že předjete ty před sebou? A co pneumatiky, rupnou nebo ne?" Určitě se ozvou hlasy, že to je kolosální pitomost, ale pokud někdo může nařídit řízenou a cílenou deformaci pneumatik a potažmo s tím nutnost stavět v boxech, proč by nemohl někdo přijít s nápadem, že pilot dorazí do boxů, po zastavení se bude 30 vteřin věnovat mediálním povinnostem a teprve pak se dostanou ke slovu mechanici. Určitě by se našlo odpovídající zdůvodnění, proč tuhle skvělou novinku prosadit. Abyste si nemysleli, že je to jediný šílený nápad, už se klube i další inovace, byť jen v hlavách fanoušků – s ohledem na rostoucí bezpečnost a prakticky nulové předjíždění kvůli roztažení startovního pole by se před závodem mohla jeho délka rozdělit na tři úseky a v každé se vylosovat kolo, ve kterém bez ohledu na dění na trati vyjel safety car. Rozdíly se smažou a zas bude o co závodit. Ostatně můžete do diskuse nějaké nápady na větší dramatičnost přidat, rádi pak tyto názory zařadíme do déletrvající akce, která bude mít zajímavé ocenění.
Hamilton je určitě skvělý pilot, ale jako osobnost má ještě rezervy. | foto: Mercedes AMG F1 Team
Docela na závěr bych se ještě rád pozastavil u Lewise Hamiltona. Mnoho lidí je z něj nadšených, jak si žije po svém, neváhá se prezentoval jinak než jako motorismu oddaný muž, prostě oslavují ho, že také umí žít. Nic proti tomu, i když se pořád musíme držet neměnného faktu, že pokud je někdo s nějakým sportem spojován, většinou je pod větší palbou kritiky a ostřížím zrakem veřejnosti. Jestli má dvojnásobný mistr světa na těle vytetované cokoli – i kdyby to byli jako ve slavné povídce Šimka a Grossmanna demonstrující rolníci o síle padesáti mužů – a jeho vlasové zbarvení má škálu podstatně bohatší než tradiční hodnoty CMYK nebo RGB, může nám to být jedno. Pokud však takový člověk nezná nebo nectí elementární zásady slušnosti a úcty, je to horší. Narážím tím na smuteční obřad před Grand Prix Itálie na počest Justina Wilsona. Hamilton může říkat cokoli, ale nechat si v takové situaci na hlavě čepici, to je pohrdání poměrně silného kalibru. Pokud je natolik soustředěný na závod, že by ho přítomnost na takovém aktu rozhodila, ať na něj raději nechodí. Ale pochybuji, že by byl natolik „mimo“, aby podobnou věc nezvládl. Následné omluvy různého ražení na jeho twitterovém účtu už to zachránit nemohou.
Z jedné z nejrychlejších tratí se teď přeneseme pod umělá světla do prostředí, kde mají čas od času problém vůbec stihnout závod v limitu dvou hodin. Jestli na ní vůbec uvidíme Lotus a jak se bude vyvíjet už téměř jasný boj o titul? Nepředvídejme, třeba se v Singapuru objeví nějaký novodobý Nelsinho Piquet a pokusí se to trochu roztočit. Nakonec tahanice kolem pneumatik, Lotusu s Renaultem a drobných přestupků už pomalu vyhasínají…
Clanek…
