1. Jochen Rindt: GP Monaka 1970
Připusťme, že nezačínáme zrovna překvapivě, ale jak se záhy ukáže, má naše první ohlédnutí svůj smysl. Rakouský pilot ve třetím závodě sezóny neměl ještě ani bod a v Monte Carlu nestartoval zrovna ze záviděníhodné pozice. Z osmého místa se Grand Prix ve městě rulety většinou nevyhrává. Jenže postupně odstoupili Ickx, Beltoise, Stewart a Amon, Jochen si poradil s Pescarolem a Hulmem a pokoušel se vytvořit tlak na vedoucího Jacka Brabhama. Trojnásobný mistr světa měl v poslední třetině patnáctivteřinový náskok a jak známo, v Monaku se vůbec lehce nepředjíždí. Jenže Australan neměl ten den štěstěnu na své straně. Nejdřív ho v 76. kole málem u Casina sestřelil s problémy bojující Siffert, v posledním kole dojel dvojici Hulme-Courage a v předposlední zatáčce před cílem - tehdejší Gazometrické, dnes v úseku Rascasse - nedobrzdil a ťukl nosem do bariéry. Rindt se prosmýkl kolem něj a po dvou stech metrech vedení slavil úspěch. Změna na čele na poslední chvíli tak zmátla muže se šachovnicovou vlajkou, že Rindtův lotus vůbec neodmávl!
2. Jean-Pierre Beltoise, Monaco 1972
V roce 1972 už vozy stáje British Racing Motors nastoupily sestupnou křivku. Chaotické vedení Louise Stanleye, přebytek vozů, zastaralá technická koncepce, to všechno druhdy slavnou stáj sráželo stále níž. V Monte Carlu ale Francouz Beltoise vytvořil něco jako poslední vzepětí britské značky. Po startu ze čtvrtého místa se prosmýkl do vedení a v silném dešti dokázal za necelé dvě a půl hodiny projet vítězně cílem. Bylo to jeho jediné vítězství v F1 a vůbec poslední triumf BRM za jeho existence v královně motoristického sportu.
3. James Hunt, Holandsko 1975
O "bláznivé partě hipíků" soustředěné kolem excentrického lorda Hesketha se toho napsalo až až. Tělnatý aristokrat kolem sebe dokázal soustředit schopný tým a hodlal zaútočit až na mety nejvyšší. Nakonec se mu povedlo vyhrát jen holandskou Grand Prix zásluhou Jamese Hunta. Enfant terrible britského motorsportu na trati v Zandvoortu po startu na pneumatikách do deště podle některých expertu zbytečně brzo přešel na slicks, jenže se záhy ukázalo, že to bylo velmi prozíravé rozhodnutí. V závěru za sebou dokázal udržet Niki Laudu a k obrovské radosti celého týmu zvítězil. Lord Hesketh dával k lepšímu, že za triumf mohou malé boty - šlechtic si pořídil novou týmovou obuv a ta ho během závodu příšerně tlačila. Jenže pověrčivý lord se odmítl přezout, aby to třeba nemělo vliv na spanilou Jamesovu jízdu - a tak šmajdal se zuby zaťatými do rtů až do slastné chvíle, kdy se zavlnila šachovnicová vlajka. Že potom vypukly bohatýrské oslavy táhnoucí se po mnoho hodin není třeba zdůrazňovat.
4. John WATSON, Rakousko 1976
Tým Penske a jeho majitel Roger Penske měli svaté právo nenávidět trať Österreichring (dnešní Red Bull Ring). Při tréninku v roce 1975 se tu vážně zranil Rogerův přítel Mark Donohue a na následky krvácení do mozku zemřel. Penske nakonec z F1 prozatím neodešel a rok po tragédii slavil na témže místě svůj jediný triumf v F1.
Cesta k němu ale byla poněkud trnitá. Nejdřív odpovědný mechanik nechtěl čekat v řadě na převážení monopostu a proto ho bez povinné procedury předal Watsonovi. Na vše se přišlo, rodákovi z Belfastu byl anulován jeho výborný čas a vůz musel znovu do fronty na váhu.
Watson se ale zdravě naštval a zajel vůbec nejlepší startovní pozici v krátké historii týmů - postavil se do první řady vedle největšího favorita Hunta. Ten ovšem po několika kolech vypadl i ze souboje o stupně vítězů, zatímco Watson po soubojích s Nilssonem, Petersonem, J. Scheckterem a Laffitem se ve 12. kole zabydlel na vedoucí pozici a do cíle ji už nepustil. Po závodě se ovšem musel rozloučit se svou "ochrannou známkou". S manažerem Heinzem Hofferem se totiž vsadil, že pokud vyhraje Grand Prix, okamžitě se oholí...
5. Jody Scheckter, Argentina 1977
Byl to podivný závod - kolem trati stálo vojsko s ostře nabitými zbraněmi a když v tréninku explodoval Andrettiho Lotus, málem vynervovaní vojáci zahájili palbu. To všechno byl důsledek chystaného MS ve fotbale 1978, takže plody represivních opatření sklízeli piloti F1 už o rok dříve. Na trať v Buenos Aires přivezl takový "plebejský klon" lorda Hesketha, miliardář Walter Wolf, zcela nový vůz, ovšem postavený zkušeným konstruktérem Harveyem Postlethwaitem.
Zpočátku nic nenapovídalo, že by došlo k senzaci: Jody Scheckter se kvalifikoval jedenáctý a až do 29. kola se motal mezi osmou a šestou pozicí. Pak ale začaly události nabírat na dramatičnosti. Postupně odpadli Mass, Hunt a Watson, Scheckter mezitím pokořil Andrettiho a šest kol před cílem mu nebyl schopen klást odpor vyčerpaný Pace, jehož Brabham kvůli ucpaných chladičům byl spíš regulérní saunou než monopostem F1. Jodymu k triumfu s novinkou pomohl i fakt, že dokázal držet konstantní tempo a nenechal se rozhodit spoustou nehod soupeřů.
6. Jacques Laffite, Švédsko 1977
Francouzská značka Ligier vstoupila do světa Grand Prix úspěšně, ale jen málokdo ji tipoval na možného vítěze nějakého závodu. Národní konstrukce s motorem Matra se prezentovala slibnými výsledky, ale na absolutní špičku jí stále krůček chyběl. Ten překonal na trati v Andersdorpu Jacques Laffite, když využil nehorázné smůly Maria Andrettiho.
Ten musel zajet dvě kola před cílem k mechanikům a 31 vteřin, které strávil dotankováním svého Lotusu znamenalo uvolnění prostoru pro Laffitův bleděmodrobílý vůz. Zaskočený Jacques tehdy prohlásil, že podobné štěstí už asi nikdy nezažije. Pravdu měl v tom, že větších úspěchů dosáhly vozy Ligier až s legendárními Cosworthy, i když v roce 1981 po opětovném spojení zvítězil ve dvou závodech.
7. Alan Jones, Rakousko 1977
Stáj Shadow v roce 1976 přežila svou klinickou smrt, když ji opustil americký sponzor UOP. Další rána přišla na jaře 1977, když se v Kyalami po bizarní nehodě zabil její vynikající pilot Tom Pryce. Šéf týmu Don Nichols byl spíš reprezentant než zkušený funkcionář, vše leželo na bedrech Jackie Olivera, jemuž se podařilo sehnat pro započatou sezónu do té doby nepříliš výrazného Australana Alana Jonese.
Na rakouském Österreichringu v roce 1977 při závodě pršelo a startovní pole postupně řídlo. Jones po startu ze 14. místa nezadržitelně postupoval vpřed, v 16. kole se - s velkou ztrátou - usadil za vedoucím Huntem, a když Brit ve 43. kole zaznamenal totální škodu motoru, Jones se ocitl v čele. Lauda za ním jel na jistotu, a tak jedenatřicetiletý Australan opět po sedmi letech umožnil pořadatelům zahrát hymnu pátého kontinentu a vepsal do Zlaté knihy F1 jediné vítězství týmu Shadow. A ještě jednu osobu učinil šťastnou. Jako muž se líbil jedné čtrnáctileté dívce a ta si na něj - jako jediná ze všech návštěvníků - vsadila. Kromě radosti si domů odnášela tučnou výhru, třebaže o její přesné výši se vedou dohady...
8. Jean-Pierre Jabouille, Francie 1979
!Jestli tohle auto někdy vyhraje, tak sním koště!" zněl sveřepý výrok Niki Laudy na adresu Renaultu s turbomotorem v roce 1978. Francouzský vůz zpočátku připomínal spíše karikaturu na závodní vůz, časté poruchy mu vynesly nelichotivý titul "čajník", protože často končil v depu se zádí zahalenou bílými oblaky kouře.
Přišla však Grand Prix Francie a nebyl to ani zázrak počátku sezóny Ligier, ani postupně sílu nabírající vozy Ferrari, tedy týmy do té doby ovládající šampionát. Na trati v Dijon-Prénois k všeobecnému překvapení Renaulty nejenže vydržely, ale Jabouille zdolal dlouho vedoucího Villeneuva a Arnoux na druhém žlutočerném voze měl s Kanaďanem na svědomí strhující závěr závodu. Renault ve Francii napsal novou kapitolu F1 - a Lauda se ze svého výroku taktně vykroutil...
9. Clay Regazzoni, Velká Británie 1979
Frank Williams, světoběžník v teniskách, věčně zadlužený a stále se z popela zvedající nadšenec. Jeho tým byl řazen do škatulky soupeřů ze středu pole, bojujících o přežití, ostatně stačí si jeho osudy připomenout v našem seriálu. Na Silverstone 1979 naprosto šokoval startovní pole a Jones dokonce způsobil poprask u časoměřičů, když zajel kolo za 1:11,88, zatímco computermani měli tabulky pro převod průměrné rychlosti až od hodnoty 1:12.00. Padaly otázky, co Williams vymyslel, a když v závodě po odpadnutí Jonese a potížích Jabouillea šel do čela "děda" Regazzoni, tehdy nejstarší muž na startu, nechtělo se nikomu věřit, že se Frank dokázal vyšvihnout do čela. Význam tohoto vítězství pak trochu zastínil fakt, že bílý "arabský zázrak", pojmenovaný po mecenáších z Blízkého východu, vyhrál do konce roku další čtyři závody.
Pokud vám chybí kulatá desítka, je to záměr - v diskusi můžete napsat, které překvapivé vítězství v 70. letech ve Formuli 1 podle vašeho názoru chybí...
