DISKUZE K ČLÁNKU Namáhavá Formule 1 aneb když když je pilot na dně sil

Pravda pravdoucí, ale s tím zraněním to bylo trošku komplikovanější. Mansell si zlomil obratel už v roce 1977, když jezdil Formuli Ford 1600. Podruhé do něj v Oulton Parku 15. září 1979 najel Andrea de Cesaris a obnovil mu nejen původní zlomeninu, ale ještě přidal dvě další. Krátce nato mu přišla pozvánka na test v Paul Ricardu, a když Chapman položil onu zvídavou otázku: "Nejsem si jist, jestli to vyjde, slyšel jsem, že jste měl hodně ošklivou nehodu" Nigel suverénně opáčil. "Kdepak já, to byl někdo jiný, jen má podobné jméno!" V konkurenci Jana Lammerse, Stephena Southa, Elia de Angelise a Eddie Cheevera dostal na rok 1980 smlouvu testpilota a absolvoval svůj debut v F1. Ale jak sám říkal, tolik prášků proti bolesti už nikdy potom nespolykal...

Neměl svého času Mansell ještě před příchodem k Lotusu zlomené obratle o kterých Chapmanovi neřekl (přesněji řečeno zalhal, když se ho na to Chapman zeptal)?
A to se ani nemluví o tom, že v Monacu si piloti oblepovali před závodem prsty a stejně je měly plné prasklých půchýřů z neustálého řazení. Tak si tak občas říkám, co by dnešní boys dělali se starými vozy např. právě v Monacu, Brands Hatch nebo Ringu. Ostatně svého času Nick Heidfeld po projetí starého Ringu obdivoval ty, kteří tam závodili.

Dnešní F1 je na rozdíl od té z let minulích procházka růžovím sadem Dříve to byla pro piloty makačka...

Pokud si dobře vzpomínám tak Hawthorn se v Belgii 55 také přiotrávil. Ono obecně se tyhle věci stávali v 50. letech docela často vždyť i sprintové závody trvali často přes hodinu což s těmi vozy byla velké dřina natož více než tříhodinové.