„Kdyby nebylo mé nesmyslné vášně pro závodní vozy a mé posedlosti porazit červené monoposty, nemuselo se to stát,“ smutnil Vanderwell. Nicméně hlavní příčinou odchodu byl jeho chatrný zdravotní stav. Brit byl často naprosto psychicky vyčerpán a na radu osobního lékaře dějiště rychlých kol opustil.
Vozy Maserati 250F se v šampionátu objevovaly jen sporadicky a vždy jen pod záštitou soukromých týmů. Jediným italským zástupcem v zcela „zeleném poli“ bylo Ferrari, které doposud hrdě hájilo koncepci motorů vpředu.
Enzo Ferrari přišel v předešlém ročníku o značnou část jezdeckého zastoupení. Luigi Musso zahynul ve Francii, Peter Collins v Německu a mistr světa Mike Hawthorn okamžitě po zisku titulu opustil svět rychlých kol. Šanci dostali Phil Hill, Wolfgang von Trips a občas Olivier Gendebien. Nicméně Ferrari potřeboval mít i esa v rukávě. Do své stáje tak vřele přivítal Brita Tonyho Brookse a Francouze Jeana Behru.
Překvapením ročníku se bezpochyby stal vůz Cooper-Climax T51 s motorem vzadu. O tovární vozy se pravidelně starali Jack Brabham a Bruce McLaren.
