O spoustě věcí se říká, že by byly naprosto dokonalé, kdyby do nich ovšem nezasahoval lidský faktor. Nečekaná a nevysvětlitelná chyba, selhání, nebo jen špatné vyhodnocení situace. Všechny tyhle okolnosti se sešly právě onoho 5. března 1977 na jihoafrickém okruhu v Kyalami a jejích vyústěním byla jedna z nejbizarnějších nehod v historii šampionátu.
Sezóna 1977 se rozjížděla na současné poměry hodně brzy - vždyť první závod v Argentině už se jel 9. ledna, následující Brazílie o dva týdny později. Jenže pak byl celý únor volný, než se smečka F1 přesunula do Jihoafrické republiky. Zdejší prostředí mělo pro Formuli 1 zvláštní význam, protože JAR byla jediná země, kde se od roku 1960 jezdilo národní mistrovství s vozy F1. Proto tu bylo dobré odbytiště starších typů a domácí piloti se ať jako soukromníci nebo v rámci profesionálních týmů (Team Gunston, Scuderia Scribante Lucky Strike, Lexington Racing) zúčastňovali pravidelně Grand Prix Jihoafrické republiky. Pokud se podíváme na vítěze jednotlivých ročníků, s výjimkou Syda van der Vyvera si všichni odjeli v oficiálním šampionátu aspoň jeden závod - od Ernesta "Ernie" Pieterse, přes Neville Lederleho, Johna Lovea a Davida Charltona až k Ianu Scheckterovi, staršímu bratrovi mistra světa 1979 Jody Schecktera.
V polovině 70. let se však spousta věcí zhoršila. Náklady začaly být příliš vysoké, počet pilotů či týmů, které by si stále dražší vozy mohly dovolit, postupně klesal, takže na konci roku 1975 se měly změnit propozice a "efjedničky" měly nahradit vozy Formule Atlantic. To se ale nelíbilo divákům, takže nakonec byl šampionát jakousi směsicí vozů F1, F2 a F5000. Do finančních potíží se dostala i samotná Grand Prix Jihoafrické republiky. Jednak tu byl tlak politický, protože ve světě sílil odpor proti apartheidu, pak to byly opět finance, kterých se zoufale nedostávalo. Ještě na začátku roku 1977, dva měsíce před termínem GP JAR v Kyalami, není vůbec jisté, jestli piloti na černý kontinent pojedou.
Psali jsme
Pořadatelům se nakonec podařilo zajistit podporu jednoho výrobce zemědělských produktů, ale závod jako by od začátku provázely potíže. Návštěvnost byla velice malá, protože pořadatelé v rámci rozpínavosti F1CA razantně zdražili vstupenky, aby byli vůbec schopni závod finančně zvládnout. To se odrazilo v návštěvnosti - do ochozů dorazilo jen 70 000 diváků, což byla ze strany promotérů první katastrofa. Tréninky navíc provázelo mizerné počasí, většinu jízd absolvovali piloti v dešti, který nebýval v trati v nadmořské výšce 1500 metrů ničím výjimečným. A když v poslední hodině kvalifikačních jízd (tehdy byl jejich formát zcela odlišný) konečně trať oschla, zase zazmatkovali časoměřiči a ještě dlouho po skončení se řešila otázka, kdo byl vlastně nejrychlejší. Teddy Mayer zpochybnil oficiální výsledky a nakonec předložil vlastní výsledky, podle nichž byl nejrychlejší James Hunt. A ten se nakonec dostal před původně ohlášeného Carlose Pace na pole-position.
Tom Pryce sice zajel v deštivém počasí absolutně nejrychlejší čas (1:31,57), ale časy na suchu byly o nějakou čtvrtminutu rychlejší, takže do závodu vyrazil z 15. místa. Jenže už v prvním kole se dopustil jezdecké chyby a klesl až na předposlední místo. Začal se nicméně postupně propracovávat kupředu, poradil si s Lungerem a týmovým kolegou Zorzim, pak předjel Bindera, Regazzoniho, Nilssona a ve 20. kole svedl souboj s Jacquesem Laffitem. Do 23. kola vjížděl na "nešťastné" 13. pozici...
Ital Renzo Zorzi už měl ztrátu jednoho kola, při nájezdu do 22. okruhu mu v prostoru startu a cíle zhasl motor. Zamířil na levý okraj dráhy, tedy nikoli k boxové zídce, ale před hlavní tribunu. Když se soukal z kokpitu, vyšlehly za zádí jeho Shadow DN 8 Ford plameny. Zorzi zaregistroval nebezpečí a pokoušel se kvapně dostat z vozu, chvíli se mu nedařilo uvolnit hadičku s přívodem vzduchu do přilby. Na protější straně to vyhodnotili jako potíže a šéf traťových hlídek vyslal k místu incidentu dva dobrovolné členy s pětikilogramovými hasicími přístroji.
Cílová rovinka mezi zatáčkami The Kink a proslulou Crowthorne (dnes už tato pasáž neexistuje) nebyla zcela rovná. V jedné třetině se nacházel terénní zlom, za nímž trať klesala citelný kus dolů - právě tady Zorzi svůj monopost odstavil. Dva mladíci vůbec nebrali v potaz, co se děje na trati, a vyrazili přes ní k Italovu vozu. Bohužel právě v té chvíli se k nim blížili Hans-Joachim Stuck a Tom Pryce, bojující o 12. místo. Němec zaregistroval postavu na trati a stačil ji mírným vyhnutím doleva minout. Pryce však reagovat nestačil. Předním spoilerem zasáhl devatenáctiletého Jansena van Vuurena a smetl ho na své zadní kolo, které rozmetalo kusy chlapcova těla do šestimetrové výše. Válec s hasicí směsí zasáhl Pryce do hlavy a s největší pravděpodobností mu na místě zlomil vaz. Jak silný musel být náraz dokazuje uražený ochranný oblouk za Walesanovou hlavou z pěticentimetrové trubky.
Než se mohlo udát cokoli dalšího, neovládaný Pryceho Shadow zamířil k pravé straně a dostal se až k boxové zdi, která se táhne vlastně až k zatáčce Crowthorne. Asi 400 metrů před ní předjel zdemolovaný vůz Jacques Laffite, který se domníval, že Walesan chce zastavit dál od místa incidentu. Jenže při nájezdu do zatáčky s hrůzou zjistil, že Shadow letí přes obrubník a řítí se přímo na něj. Oba vozy vyletěly z tratě a skončily v záchytných plotech. Laffite se okamžitě vyprostil a utekl z místa nehody, Pryce nadále seděl v kokpitu bez známek života. Když pak na místo dorazili záchranáři, konstatovali masivní krvavá zranění na krku. Jak by řekli odborní lékaři, šlo o taková postižení, která se neslučují se životem.
Přes dvě úmrtí závod pokračoval a právě uražená trubka z Pryceova vozu způsobila značné potíže Niki Laudovi. Rakušan ji v následujícím kole zaregistroval příliš pozdě a kov se mu zasekl mezi žebra motoru. Přes klesající tlak oleje dokázal Niki závod vyhrát - bylo to jeho první vítězství po tragédii na Nürburgringu - a o smrti Toma a Jansena se dozvěděl až cestou na stupně vítězů. Nikdo ho o to nežádal, ale Lauda odmítl otevřít láhev se šampaňským, alespoň tak vzdal hold sedmadvacetiletému kolegovi.
Niki Lauda se k nehodě v Kyalami nikdy nechtěl moc vyjadřovat | foto: GEPA pictures GmbH
Příčina byla evidentní - nezkušenost dobrovolných členů traťové hlídky, snad i jistá přemotivovanost, snaha "být u toho a v akci". Ve své podstatě šlo o zbytečný zásah, protože když Zorzi zjistil, že mu motor dále hoří, vrátil se k vozu a uvedl v činnost automatické hasicí zařízení. Oblaka látky, kterou na jeho záď aplikoval druhý z neopatrných mladíků, už byly pouhou prevencí. Ani Pryce, ani Stuck nemohli běžící dvojici vidět, což potvrdili i ostatní jezdci. Od té doby platil přísný zákaz vstupu na závodní dráhu, ale i toto nařízení se často porušovalo a nakonec vyústilo v další drama, tentokrát na startovním roštu, byť ne tak tragickou událost.
Thomas Maldwyn Pryce byl jediným waleským pilotem v historii F1. Byl řazen mezi nejskromnější aktéry ve startovním poli, hodnocen jako jeden z největších britských talentů. Do F1 se dostal díky pochybné konstrukci Token, jejíž historie připomíná spíš detektivní román. O jeho dalším osudu rozhodla Grand Prix Monaka F3, kterou v roce 1974 s přehledem vyhrál a vzápětí dostal nabídky od pěti týmů F1. Překvapivě si nevybral lorda Hesketha, nýbrž dal na přesvědčování Alana Reese a zamířil do týmu Shadow. A jaký to je paradox, právě v Kyalami 1974 v rámci testů před samotnou Grand Prix přišel o život Peter Revson. Pryce po několika předchozích záskocích (Redman, Roos) byl vlastně jeho stabilním nástupcem.
Dvakrát se postavil na bronzový stupínek, ačkoliv cítil, že jeho schopnosti jsou vyšší. Vítězství ochutnal alespoň v nemistrovském Race of Champions 1975, kde porazil Watsona, Petersona, Ickxe a Fittipaldiho. V témže roce na britské půdě také dosáhl svého jediného pole-position. Poslední závod před Kyalami naznačoval, že by Shadow mohl v roce 1977 splnit jeho touhu, v Brazílii jedenáct kol obhajoval druhou příčku. Že na triumf mohl myslet, dokázal později jeho náhradník Alan Jones, který zvítězil téhož roku v Rakousku. Pro rodáka z Ruthinu už bylo pozdě. Bohužel nebyl poslední obětí toho roku, pouhé dva týdny po něm přišel svět o Carlose Pace, který zahynul v letadle při výletu v rodné Brazílii.
