Zatím ještě udávaly tempo italské vozy maserati a ferrari. Enzo Ferrari opět vsadil na vydařenou konstrukci Vitora Jana, který postavil nádherný monopost Lancia D50. Ten spatřil světlo závodů Grand Prix jen třikrát a po Ascariho smrti byl prodán do stáje Ferrari. Ta po částečných úpravách model přejmenovala na Lancia-Ferrari 801 a nasadila ho do předešlého ročníku. V následující sezóně tomu nebylo jinak. Vývoj vozu samozřejmě nemohl zůstat na základní úrovni. Ferrariho technici upravili otvor přívodu vzduchu do motoru a na něm udělali dalších pár technických vylepšení, čímž zvýšili výkon na 290 koní.
V týmu zůstal Peter Collins, Eugenio Castelloti a Luigi Musso. Do Itálie se vrátil i zběhlík z BRM, Mike Hawthorn. V nepříliš dobré náladě opustil tým Juan Manuel Fangio. Vztahy mezi Ferrarim a Fangiem byly ke konci sezóny velmi chladné a přestože se Ferrari snažil udržet Argentince ve stáji, zamířil Fangio k Maserati. „Nejsme dostatečně bohatí, abychom měli pilota, jako je Fangio,“ řekl Enzo Ferrari, který se uchýlil k ostré kritice, jen aby nepoškodil pověst vlastního týmu.
Maserati stále pokračovalo v decentních úpravách modelu 250F, poprvé představeného v roce 1954. Nicméně v průběhu let se snížila hmotnost vozu o 75 kilogramů a výkon měl dosáhnout až 280 koní.
Za kanálem La Manche chtěli Angličané napravit reputaci z předešlých let. Největší naděje se vkládala do týmu Vanwall. Vozy byly rychlé, ale největší slabinou se ukázala jejich spolehlivost. Stirling Moss a Tony Brooks patřili mezi oblíbené a nadané jezdce, zejména Moss zažil učňovská léta po Fangiově boku a mnozí jej přirovnávali ke jménu Tazio Nuvolari, největšímu bojovníkovi za volantem všech dob.
Další tým z Velké Británie byl British Racing Motors (BRM), který konečně vyléčil složitý motor z dětských nemocí. Za volanty vozů se posadili Ron Flockhart a Roy Salavadori. Ostatní vozy jako connaught, cooper nebo francouzské gordini se závodů zúčastňovaly jen sporadicky a o jejich výkonech na tratích Grand Prix nebylo možné hovořit kladným způsobem.
